HOPE | Sterek | cz

XVII. Family by blood or not

Probudit se se zbraní u hlavy není zrovna dobrý pocit. Nevěděl jsem, co se dělo, nevěděl jsem, že jsem dělal to, co jsem dělal a poslední, co jsem si pamatoval byl ten den u Scotta, kdy jsem přijel z té záchranné výpravy Dereka a chtěl jsem, aby se všechno vrátilo do normálu.

Očividně se tak nestalo, řekl jsem si, když jsem se probudil a Derek se mě právě chystal zabít.

Nepamatoval jsem si opravdu nic. Jen tmu.

Ale i tak bylo něco vidět Dereka tak zlomeného. Když před rokem odjel, nevypadal, že mu na mě tak záleží. Objímali jsme se asi deset minut. Třeba konečně budeme moct být ... přítel a přítel? Zní to zvláštně, ale zvykl bych si. Nevím, jak budou reagovat ostatní.

Smečka, škola, můj otec.. 

Věděl o tom jen Scott, ale to se brzy změní.

,,Budu teď moct jít domů?“ zeptal jsem se Dereka, který se stále zarudlýma očima, ale šťastným pohledem, seděl u mě na posteli.

,,Nejspíš ano.“ usmál se a pomalu chtěl vstávat. ,,Půjdu.. To říct ostatním. Že jsi zpět. Budou tě chtít taky vidět a mluvit s tebou. Stejně jako já. “ Der se znovu usmál a lehce mě políbil na čelo, předtím, než odešel a já osaměl.

Podíval jsem se, co mám vlastně na sobě. Moje oblečení tvořilo jen tepláky a tričko, a nevěděl jsem, kde jsem to oblečení vzal ani kdy jsem si ho oblékl. Zas tak nesmrdělo, ale já sprchu potřeboval. No, to teď bude muset počkat.

Zvedl jsem se do sedu a trochu se mi zamotala hlava, nejspíš z nedostatku tekutin a jídla. Na stole u postele byla položená sklenice s vodou a tak jsem jí hned vypil, a pak jen v sedě čekal.

Po chvilce se dveře rozrazily a vrazil do nich Scott. Vypadal také unaveně a smutně, ale hlavně rozrušeně. Nejspíš nechápal, co se tady stalo.

Rozešel se ke mně. Já vstal, abych mohl Scotta obejmout a ten to udělal.

Nejspíš mohl říct něco jako "chyběl jsi mi" nebo "rád tě zase vidím", ale očividně neměl slov.

Mezitím do místnosti vstoupili i ostatní.

Deaton, Lydie, Liam, Isaac, Allison. Jako za starých časů. A za nimi uzavíral zástup Derek.

Když mě Scott pustí, Lyd se ke mně rozběhne a se slzami štěstí (aspoň doufám) mě obejme. Nevěřili byste, že před rokem o mě ani nezavadila pohledem.

Krátkého objetí se mi dostalo postupně od každého, ale největší pocta to byla od Isaaca, protože on city moc neprojevuje. To o něm bylo známo. Byl jen on a jeho věčné pravdivé poznámky.

,,Lidi, já...  Nevím, co říct. “ usmál jsem se na ně. Dojalo mě to.

,,Co takhle: 'Jsem zpět a rád vás vidím'?“ prohodil Liam nevinně a všichni se rozesmáli. Atmosféra se značně zlepšila. Vlastně nemohla být lepší. Byl jsem šťastný, že kolem sebe mám právě tyhle lidi, kterým na mě záleží. Někdy je to jediná věc, která vás drží nad vodou. Byli jako moje rodina.

,,Máš hlad?“ zeptal se věcně Deaton.

,,Umírám hlady!“ přitakal jsem nadšeně.

Nějak jsme se všichni přesunuli do místnosti na veterině, kde jsme se vždycky scházeli se smečkou, zatímco Deaton mi přinesl bagetu z automatu a nějaké pití a já se vděčně do jídla zakousl.

Všichni mě tak nějak pozorovali, jako by nemohli uvěřit, že jsem tu a cpu se bagetou.

,,Takže, “ řekl jsem s plnou pusou, ,,Řekne mi někdo, co se to tu stalo?“

Poté si asi umíte představit, co následovalo. Líčení posledních dvou dnů a vlastně debaty o všem možném, co se dělo. Kdo měl co, přispěl do hovoru a pro jednou se z veteriny ozýval smích a lidské štěstí.

,,No a...“ začal nejistě Liam, ,,Vy dva,“ podíval se na mě a na Dereka, ,,Vy dva spolu chodíte?“

Přišla ta zásadní otázka. Znejistěl jsem, ale podíval jsem se na Dereka a on...

On přikývl.