HOPE | Sterek | cz

XVIII.Hope

Venku byla tma, kterou narušovalo pouze světlo pouličních lamp a my stále byli na veterině.

Povídali jsme si tam asi do tří, když jsme se rozhodli odejít. Koneckonců, zítra je škola, i když já asi stejně půjdu až na nějakou pozdější hodinu. Potřebuju se vyspat. Ale ostatní do školy plánovali jít, a tak jsme ve 3:15 v noci nasedli do Derekova auta a ten nás rozvezl domů.

Mě vysadil jako prvního a s Lydií, Isaacem a Liamem odjel. Scott jel domů s Allison na své crossce.

Doma se nesvítilo, ale čekal mě tam můj otec. Teda, nečekal na mě. Seděl v obýváku ve tmě s flaškami od piva a silnějšího alkoholu kolem sebe a zíral do prázdna. Myslel si, že jsem mrtvý.

,,Tati?“ řekl jsem potichu, abych ho nevylekal, ale on s tebou stejně cukl.

,,Kdo jsi?!“ hystericky zařval, vstal a přitom upustil flašku na koberec.

,,Tati, to jsem já! Stiles, tvůj syn...“ snažil jsem se ho uklidnit. Byl opilý a ne málo.

,,Ne! Ne! Já... Stiles je mrtvý! Já nemám syna!“ stál si na svém a budil i trochu hrůzu, ale hlavně mi ho bylo líto. Tekly mi slzy. Moje smrt ho zlomila. (A to jsem ani nebyl mrtvý)

,,Ale máš! Já.. Neumřel jsem tati. Jsem to já!“ křičel jsem na něj a on přestal s křikem a podíval se na mě, jako by mě až teď uviděl.

,,Stilesi...?“ hlesl.

,,Ano, Stiles, to jsem já, tati.“ přisvědčil jsem.

On bez hlasu přišel ke mně a sevřel mě v pevněm objetí.

Bylo to asi sedmé takové objetí za den.
Pak se ode mně odšoural, spadl na gauč a upadl do tvrdého alkoholem podporovaného spánku.

Zítra bude zase v pořádku a třeba všechno bude zase jako dřív. Přikryl jsem ho nedalekou dekou a ve 3:40 jsem se konečně dostal do sprchy. Byla to rychlá sprcha, po které jsem ihned vlezl do pyžama a chystal se do postele, když jsem za oknem postřehl pohyb. Derek!

Okamžitě jsem si vzpomněl na ten den, kdy jsem tomuhle "potencionálnímu vrahovi' poprvé otevřel okno. Vzpomínky za milion.

Tentokrát jsem mu okno otevřel hned a bez přemýšlení.

,,Co tu děláš?“ zeptal jsem se, protože z části jsem byl rád, že ho vidím, ale zároveň jsem byl už opravdu unavený.

,,Ještě jsme si nevyměnili telefonní čísla.“ usmál se dokonalým úsměvem. ,,Pusť mě dovnitř a můžeme to napravit.“

Odstoupil jsem od okna, aby mohl vejít do mého pokoje a on tak udělal.

Já si sedl s mobilem na postel a vyhledal své číslo. Po kapsách jsem ho opravdu nenosil.

Když si číslo opsal, a já též, chtěl už odcházet, ale předtím se u mě zastavil a já už věděl co přijde a těšil jsem se. Vždycky má ve tváři takový výraz, když se k něčemu chystá. Položil mi pravou ruku na tvář a přiblížil svůj obličej  tomu mému. Pomalu se ke mě naklonil a naše rty se spojily. Přišel polibek. Jako by to měl být náš poslední a zároveň jsem se cítil zamilovaný jako při tom prvním. Jen on dokázal, abych cítil to co s nikým jiným.

Poté vyskočil oknem zase ven a já pozoroval jeho vlčí tělo, jak se vzdaluje do tmy.

Než jsem usínal, moje poslední myšlenky patřily jemu.

*sms*

Derek: Naděje.

Stiles: Cože?

Derek: Už jí nikdy neztratím.

~•THE END•~