HOPE | Sterek | cz

IV. Break the Distance

Bylo to jako bych usnul a probudil se uprostřed Washigtonu v autě, polámaný a nevyspalý.

Cesta sem zabrala 12 hodin skoro nepřetržitého řízení. Teď zbývá najít Derekův dům poblíž Seattlu, což by neměl být problém, protože jsem zjistil přibližné umístění toho domu.

Nespal jsem celou noc, ale na tom nezáleží. Nechci usnout, chci najít Dereka. Přichází ráno a mě se naskýtá pohled na východ slunce, zatímco projíždím pustou krajinou státu Washingtonu.

O dvě hodiny později už mám na dohled Seattle, obří město tyčící se přes celý obzor. Dávám si záležet, abych správně odbočil k jeho domu. A světe div se, opravdu ho nacházím - malý jednopatrový dům s terasou na pláži. Vystoupím z auta a pocítím chlad. Je osm hodin ráno a v Seattlu je chladněji než v Beacon Hills. Zapnu si mikinu, z auta radši vyndám svou baseballku a kráčím k jeho domu. Nevím, co najdu a nejsem si jistý, co bych chtěl najít. A tak prostě doufám, že to, co najdu v jeho domě mi ho pomůže najít.

Vejdu po bílých schodech na malou terasu se zábradlím. Snažím se našlapovat potichu. Co kdyby někdo v jeho domě byl? Podlaha pode mnou tiše zavrzá a já jsem nucen jít ještě pomaleji, abych nebyl slyšet.

Pomalu otevírám dveře z tmavého dřeva, přičemž nevydávají ani jediný zvuk. Proklouznu dovnitř a opřu se o stěnu vedle dveří. Chvilku se rozhlížím.

Ocitl jsem se v útulném obývacím pokoji. Uprostřed se rozkládá světlá pohovka s modrou dekou na ní, před pohovkou nízký dřevěný stůl, naproti televize, kolem různé poličky ze stejného dřeva jako stůl. Na nich leží dekorační předměty, fotky, různé rostliny... Zkrátka dům působí upraveně a pohodlně. Není to vůbec Derekův styl, takže tu musel být ještě někdo s ním. Určitě ta holka... Breaden. Na chvilku mě pohltí závist, ale na to teď není čas, připomenu si.

Přímo naproti mě zeje ve zdi oblouk bez dveří, za kterým se rozkládá nejspíš kuchyň. Na stěně vlevo ode mě se nacházejí další dveře. Jsou pootevřené, ale já toho moc nevidím skrz ranní světlo vycházející z toho pokoje.

S pálkou v ruce ostražitě jdu dál a rozhlížím se přitom kolem, odhodlaný zachytit veškeré zvuky, kdyby se někdo blížil.

Když se blížím ke dveřím, ovane mě mírný vánek. Pak se to stane rychle. V jednu chvíli vrazím do pokoje jako v nějakém akčním filmu a v druhé se mi do cesty připlete vyvýšený prah a já končím na zemi. Leknu se a rychle ze země vstanu a rozdýchávám to. Bože, to jsem celý já, spadnout v tu nejmíň vhodnou situaci!..

Nacházím se v ložnici. Nebo si to aspoň myslím, protože po tom co tu zůstalo, je těžké to určit. Celý pokoj je vzhůru nohama. Postel, stejně jako ostatní nábytek, je zničená. Všude po pokoji se válí třísky, roztrhané oblečení a kousky skla. Okno je také zničené. Ale nikdo v pokoji není. Přejdu blíž a spatřím na zemi stopy krve. Zaschlé krve. Cokoliv se tu stalo, musí to být víc jak den. Jsem vyděšený.

Co se tu stalo? Kde je Derek? Co se stalo jemu? A... Jak ho mám najít? Z těch všech otázek a nevědomosti se mi zatočila hlava. Co když se Derekovi stalo něco vážného? Co když už ho neuvidím?

To nemůže být... pravda... proč se ...tu najednou ..všechno točí? Nemůžu.. Nemůžu dýchat.. Co tu dělá .. ta temnota? Bože ... Kdo zhasnul?

Poslední co si vybavuju je pád na zem mezi střepy, který nebolel. Necítil jsem nic. A pak už ani neviděl, prostě jen ... tma ...

Za tuhle kapitolu se omlouvám, vůbec, ale VŮBEC jsem neměla nápady, myslím že se tomu říká spisovatelský blok, jen v menším měřítku. Doufám, že mi to odpustíte a pokusím se, aby příští kapitola za něco stála.
Jestli se tohle každému, kdo píše, už někdy stalo, tak nejsem výjimkou.:D A btw. Jak si užíváte prázdniny?:'D