HOPE | Sterek | cz

VII. Werewolf Burger

Sledoval jsem jeho průzračné oči, ve kterých se dnes leskly plamínky pobavení a štěstí. Teda aspoň jsem v to doufal.
Seděl na předním sedadle mého auta a pozoroval rušné město kolem.
Podíval se mým směrem, když si asi uvědomil, že na něj zírám.
,,Co je?" zasmál se.
,,Ale nic..." odvrátil jsem pohled. ,,Jen jsem tě dlouho neviděl." řekl jsem s pohledem upřeným před sebe.
,,Kam chceš jet?" zeptal jsem se ho.
,,Nikdy jsem v Seattlu nebyl. Myslíš si teda, že mám nejmenší tušení, kde vůbec jsme?" podíval se na mě vážně, ale pak se stejně zasmál. Smál se dneska nějak často.
,,Co že se pořád tak směješ?" divil jsem se nahlas.
,,Já nevím, prostě...Jsem šťastnej. Poprvý po dlouhý době jsem šťastnej." vydechl a já se musel snažit, abych nevypískl jako nadšená holka. Pak jsem ale něco spatřil.
,,Měl bys s tím štěstím chvíli počkat, protože za náma právě jedou policajti a nemyslím, že si chtějí zrovna povídat." upozornil jsem ho. On se podíval do zpětného zrcátka a taky je spatřil. Městská policie Seattlu. Asi jsem jel moc rychle. Kdyby to bylo v Beacon Hills, jsem si jistej, že by mě z toho táta vytáhl, ale nejsme tam. Můj táta tady nemá žádnou moc.
,,Klid, nech to na mě." prohlásil klidně.
,,Cože? To ne, co chceš dělat?" zděsil jsem se.
,,Uvidíš..." zašeptal a pak mi přikázal, ať zastavím.
Zajel jsem ke kraji a udělal, jak řekl.
Policie za chvíli přestala blikat a zastavila kousek od nás.
Během toho, co jsme čekali, než přijdou, se ke mě Derek naklonil a pošeptal: ,,Všechno nech na mě a hlavně buď v klidu."
Já kývl a otočil se k oknu, za kterým se objevil strážník ze Seattlu. Byl vysoký, mohutný a mohlo mu být tak čtyřicet.
,,Dobrej večer." pozdravil a hned spustil: ,,Víte, jaká je nejvyšší povolená rychlost tady ve městě?"
,,Zdravím." naklonil se k němu přese mě Derek. ,,Já jsem Henry, Henry Davis," při tom jméně se v očích strážníka mihl strach a respekt. ,,a tohle je Stiles, Stiles Stilinski, jeho otcem je šerif a mě určitě znáte. Máme ve městě jednu neodkladnou záležitost, která musí být rychle vyřízena, takže jestli nás chcete dál zdržovat, zkraťte to." podíval se přísně na muže za oknem. Onen muž najednou jakoby ztratil odvahu.
,,Pane...Pane Davisi, moc rád vás poznávám, netušil jsem, že..bych na vás mohl narazit zrovna tady...moc se omlouvám.." koktal.
,,Už jste skončil?" skočil mu do řeči Derek.
,,Jistě, ještě jednou se omlouvám, můžete jet." zasalutoval a my mohli odjet. Já se nestačil divit.
,,To. Bylo. Úžasný!" pochválil jsem ho stále s otevřenou pusou a jedním koutkem nahoře.
,,To nestojí za řeč." mávl nad tím rukou.
,,Kdo je Henry Davis?" divil jsem se dál.
,,Ale... řekněme že vlivná osoba Seattlu a celého státu. Jedem na to jídlo?"
,,Jo, jasně.." úplně jsem na chvíli zapoměl, kam máme namířeno. To bylo prostě úžasný!

Nakonec jsme to zakotvili v nějaké restauraci, kde prodávali Burgery, hranolky a další věci.
Vybrali jsme si celý box jen pro nás dva a objednali si.
Během večeře jsme si povídali, ale většinou jsme museli přeřvávat ostatní návštěvníky, protože takhle večer byla tahle restaurace skoro plná. Nakonec, když jsme oba dojedli objemné hamburgery a kopce hranolek, jsem si objednal čokoládový milkshake a vydali jsme se ven z restaurace. Před restaurací na nás čekal jeep, ale na to, jak jsem byl na začátku unavený, se mi teď nechtělo spát vůbec.
Dohodli jsme se, že bychom ještě zajeli někam na nějakou vyhlídku. Po rušné restauraci, kde jste neslyšeli pomalu vlastní slovo, bych uvítal trochu ticha a soukromí. Vyjeli jsme z města a podle navigace a rady jednoho kolemjdoucího jsme zamířili na kopec přímo nad Seattlem, odkud údajně byl výhled na celé město a ještě dál.
,,Takže piknik na dece pod hvězdama?" navrhl jsem.
,,Nevím, jak ty, ale já nemám jídlo na nějaký piknik. Ale tu deku vzít můžeš." pokrčil rameny.
,,Já mám shake." usmál jsem se a došel pro deku. Museli jsme podstoupit krátký výšlap, ale stálo to za to.
Ocitli jsme se na mýtině a před námi jako by se otevíral celý svět. Světla nočního Seattlu se rozprostírala po celé ploše, kam až člověk dohlédl. Jen na obzoru jste mohli spatřit lesy, které tvořily tenkou čáru mezi nebem a zemí.
Ale nejhezčí na tom bylo to ticho a klid. Rozprostřeli jsme deku a lehli si na ní vedle sebe.
Mohli jsme mluvit. Nikdo a nic nás tu nerušilo. Ale někdy je prostě lepší být zticha, užívat si to krásné tady a teď a nekazit to zbytečnými slovy.
První větu, co mezi náma padla, vyslovil Derek.
,,Chyběl jsi mi." přiznal a podíval se mi do očí. Bez zbytečného váhání jsem se k němu přiblížil a on se dotknul svými rty těch mých.
A já prostě věděl, že tak je to správně.
Vím, že to nepotrvá věčně, že zítra opět odjedeme do Beacon Hills a kdoví, jaké pak budou naše životy, ale koho to zajímá? Tady a teď bylo jediné, na čem kdy záleželo. A já si přeju aby všechna moje tady a teď mohla být strávena s ním, i když vím, že je to zoufale nereálné a nezbývá, než si ten čas s ním pořádně užít. Ten, co právě prožívám, i všechen, co kdy přijde.