Jenže všechno ustoupí, když spatřím obličej dívky ve Scottově náručí.
Ta holka má obličej rozdrásaný do krve, na obliceji jsou zřetelně poznat kousky kůže a její obličej je zohavený.
Vyděšeně na ní koukám.
,,Kdo to-.?"
,,Nevím." zavrtí hlavou Scott a stále se třese. Takže to není Allison. Dobře. Trošku se uklidním. Ale pořád je tu ta skutečnost : Scott zabil člověka.
,,Scotte, nemůžeš za to.." snažím se ho utěšit. Držím ho na rameni a on se mi podívá do očí. Koutkem oka vidím, jak Derek odvrátí zrak, ale nelámu si s tím hlavu.
,,Stilesi, já..mohl jsem..mohl jsem něco udělat Allison, nebo..tobě...nepřežil bych, kdybych vám musel ublížit, ale on...měl nade mnou totální kontrolu a .. Stilesi, mě...líbilo se mi to. Přišel jsem si...silnější..ale..někoho jsem zabil!" vydal ze sebe snad nejdelší proslov za dnešek.
,,To není tvoje vina Scotte. Zastavíme ho, slibuju." slíbil jsem mu to, i když jsem si nebyl jistý, jestli alfu dokážeme chytit.
,,Musíme jít, Scotte." promluvil znovu Derek a mám pocit, že úmyslně přerušil naší konverzaci. Na mě se ale ani jednou nepodíval.
,,Kam jí chceš dát?" otočil jsem se na něj a mezi námi zavládlo napětí. Ani jeden z nás si nebyl jistý, jak se má chovat. Za pár sekund však promluvil.
,,Postaráme se o ní. Aby nikdo nic nepoznal, například Stilesův otec." opět nemluvil přímo ke mně.
,,A co máme dělat my?" vstal jsem. Byl jsem rozrušený, ale začínala ve mě převládat jiná emoce. Vztek. ,,To máme prostě jet domů a dělat, že se nic nestalo?!"
Podíval se na mě, a já spatřil v jeho očích bolest. Ale takovou, které bych mohl rozumět jen já. Je to jen mezi náma dvěma. Jako by se mi jeho pohledem za něco omlouval a zároveň říkal, že to nejde napravit.
,,Ne." zavrtěl hlavou. ,,Musíme ji odvézt někam, aby to vypadalo, že to byla sebevražda. Znáte policii." řekl. ,,Potřebujeme tvoje auto." ukázal na mě a jeho tvář nabila toho tvrdého pohledu, který ho doprovázel vždy, už od první chvíle, co jsem ho uviděl. Byl krásný, ale štvalo mě, že přede mnou a přede všemi tak skrývá, co cítí.
,,Dobře." kývl jsem.
Pak to šlo rychle. Otevřel jsem kufr, připravil deku, kterou jsem tam našel a Scott s Derekem na ní přenesli bezvládné tělo dívky. Už to nebyla dívka. Její duch byl pryč. Zbylo po ní jen pár kostí obalených masem. A děsilo mě, jak snadno jsme se jí zbavovali.
Celou tu dobu bruneta, která přišla s Derekem, postávala opodál a nic neříkala.
Dovedl jsem Scotta do auta, potřeboval povzbudit, a pak jsem i já nastoupil. Usedl za volant a Derek s tou holkou si sedli dozadu.
Bylo zvláštní být s Derekem v jednom autě, tak blízko, bez toho, abychom si řekli byť jen slovo o tom, co se včera stalo.
Podle Derekových rozkazů jsem dojel na opuštěné místo v lese, pod kterým se rozkládala hluboká propast.
Tam jsme vyndali mrtvou z auta a zbavili se těla. Bylo to strašidelné. A ještě víc to, že mi to bylo jedno. Byla to živá bytost a my jí zabili. A já nejsem schopný ani toho litovat. Všechnu vinu jsem pokládal tomu vlkodlakovi, co Scotta přinutil, a na víc jsem nemyslel.
Po shození těla jsme chvíli stáli, pozorovali město a každému hlavou proudily vlastní myšlenky. Pak jsme opět nastoupili do auta a nechali mrtvou dívku za sebou... Nevím, jak s tím budu žít.
,,Kam chceš odvézt?" zeptal jsem se Dereka po cestě.
,,Mám byt v centru." řekl. To já vím..Ale fajn. Asi nechce, aby to vyšlo na povrch. ,,Dovezeš nás tam?"
,,Dobře." kývl jsem a zamířil k jeho bytu. On mi za cesty diktoval směr. Jako bych nevěděl, kde ten byt má..!
,,Děkuju." poznamenal, když vystupovali s brunetou z auta. ,,Sbohem, Scotte, Stilesi.."
Proč to říkal tak, jako by měl někam odjet? Sledoval jsem ho, jak odcházel a něco ve mě jako by se odtrhlo od celku. Pak jsem to nevydržel. Musí mi říct něco víc. Vyběhl jsem z auta a zastavil ho. On se překvapeně, ale zároveň otráveně a smutně obrátil na mě.
Nadechl jsem se. ,,Uvidíme se ještě někdy?"
Bruneta se na mě zmateně podívala, ale pak pokračovala v chůzi do Derekova bytu. Osaměli jsme. Teď nebo nikdy.
Neodpověděl.
,,Promluvme si, Dereku..."
ČTEŠ
HOPE | Sterek | cz
FanfictionČlověk si nevybírá koho bude milovat a koho ne a naděje je někdy to jediné, co nám zbývá.