HOPE | Sterek | cz

XIII. Please don't..

Rozešel jsem se k němu a spatřil po mé pravici Scotta, jak k němu míří také. Ten chlap dělá jenom problémy, napadlo mě.

,,Dereku? Co se stalo?" promluvil jsem na něj.

,,Lovci.." odpověděl odevzdaně, jako by se smiřoval s tím, že mezi námi bude on ten zraněný a my ho budeme zachraňovat. ,,Včera mě trefili, hledal jsem alfu..." říkal vyčerpaně.

,,Panebože! Dávej si příště větší pozor." upozornil jsem ho.

Střelil po mě vražedným pohledem.

,,Potřebuju.." skučel, ,,aby Scott našel protilátku. Bude někde u Argentů. Musíš ji získat co nejdřív. Prosím." prosil Derek a mě ho bylo trochu líto.

,,Dobře, ty pojedeš najít tu.. látku" otočil jsem se na Scotta. ,,a co mám dělat já?"

,,Ty s ním někam odjeď." rozkázal Scott, ,,Až tu látku budu mít, dám vám vědět." dodal.

,,Cože? Já? S ním? Co s ním asi budu dělat?" polohlasně jsem naléhal na Scotta.

,,To je jedno, cokoliv, prostě ho někam odvez!" zašeptal nekompromisně Scott a otočil se k Derekovi. ,,Tady zůstat nemůžeš. Běž se Stilesem a počkejte na mě." řekl Scott a vypařil se. Díky brácho!

,,Tak pojď, jdem..do auta." začal jsem nervózně.

,,Nemusíš se mnou mluvit jako s dítětem." zpražil mě Derek pohledem a unaveně vykročil k autu.

,,A ty se nemusíš hned naštvat.." opáčil jsem uraženě. ,,Snažím se ti pomoct."

Nic neřekl. Nastoupil do auta a chvilku jsme mlčky seděli, zatímco kolem nás procházeli ostatní studenti.

,,Proč jste se mi za tu dobu, co jste lovili alfu, neozvali?" vyslovil jsem to, co mě užíralo.

Podíval se na mě.

,,Nepovažoval jsem to za důležitý. Měl si dost starostí i bez toho."

,,Co..jak to víš?" zadrhával jsem se. To mě snad pozoruje?!

,,Poznám to."

,,Ty mě sleduješ?"

,,Ne."

,,A jak to teda víš?"

,,Viděl jsem tě po zápase." přiznal.

,,Sakra. Tys tam byl? Viděl si ze zápasu něco?" obával jsem se, že viděl můj příšerně otřesný výkon.

,,Jen část..."

,,Bože..Asi se půjdu zabít."

,,Proč?" pousmál se i přes bolest.

,,Protože jsem hrál hrozně. Nic neříkej.. Co ta ruka?" pozoroval jsem krev vytékající z jeho rukávu.

Odhrnul rukáv a odhalil tak nechutnou díru v mase na jeho levé ruce plnou krve a divně zapáchající. Chtělo se mi zvracet. Vypadalo to, jako by ho kulka zevnitř rozkládala. Odvrátil jsem pohled.

,,Proboha. Co budeme dělat?" skoro jsem zaječel.

,,Pokud to Scott sežene rychle, budu v pohodě."

,,A když ne..?" skoro jsem se bál odpovědi.

,,Přijdu o ruku." řekl prostě.

,,Jenom?" udivil jsem se, jakoby přijít o ruku nic velkého nebylo.

,,Jenom..? Chceš snad abych přišel o něco dalšího?" vyvalil na mě oči.

Co třeba o oblečení? zašeptalo moje podvědomí. Sakra proč myslím zrovna na tohle? Ty perverzáku..! Dobře, možná se mi líbil. Holky po něm musí šílet. Kdybych byl holka, rozhodně bych ho chtěl. Jediný problém teď však bylo moje pohlaví. Ale nad čím to přemýšlím? Vždyť jsem na holky, vždy jsem byl... Vracím se zpátky do konverzace s Derekem.

,,Myslel jsem..že.. je to smrtelný." dostal jsem ze sebe nakonec.

,,No.Budeš mi tu ruku muset uříznout." pronesl vážně.

,,Fajn. Jedeme na veterinu." řekl jsem a nastartoval svůj jeep a přitom jsem měl v hlavě představu, jak mu uřezávám tu jeho dokonale vysportovanou a svalnatou ruku. A navíc.. já a někomu něco uříznout?! Jsme v pytli.

«««---»»»

Sedíme na veterině. Už dvakrát jsem volal Scottovi, který vždy odpověděl, že se snaží, ale že zatím nic nezískal. Sakra pospěš si, já nechci řezat ruce...

Už uplynuly dvě hodiny. Mezitím co tu jen tak sedíme jsme stihli probrat všechna možná témata-škola, vlkodlaci, nadpřirozeno, jeho minulost, lovci, minulost Beacon Hills, požár v jejich domě, moje mrtvá matka, můj otec, práce šerifa a dokonce jsem mu řekl i o našich problémech s penězi a mých problémech ve škole. Povídali jsme si celou dobu a já jsem začínal zjišťovat, že si s ním rozumím jako s nikým předtím. Možná až na Scotta. Ale on mi opravdu rozuměl a zajímal se o všechno, co jsem řekl. Stejně tak já jsem hltal každé jeho slovo, co vyšlo z těch dokonalých rtů. Sakra, opravdu si teď přijdu jako zamilovaná pubertální holka...

Pak se stočila řeč na mě a holky. Řekl jsem mu pravdu - že žádnou nemám a ani jsem neměl. Zřejmě ho to zaujalo. Pousmál se a snažil se mi zvednojt náladu.

Po těch krásných dvou hodinách zavolal Scott, že už míří k veterině s protilátkou. Byl jsem částečně smutný, že tenhle rozhovor končí. Ale jasně že jsem byl rád, že se uzdraví. Od té doby, co Scott volal, nasadil Derek opět tu svou tvrdou masku, kterou poslední dvě hodiny neměl, a už jsme nemluvili. Zas to byl ten starý nepřístupný Derek, o kterém jsem teď však věděl o mnoho víc. Jen nechápu tu jeho nahlou změnu chování.

Pak přijel Scott, Derek si od něj vzal protilátku, stroze poděkoval (,,Díky.") nám oběma a odešel. Já jen stál a nestačil se divit.

,,Kámo, co se stalo?" promluvil Scott, když zaregistroval můj pohled.

,,Vůbec nic.." zachraptěl jsem.

,,Ty, Stilesi..Ty..." zarazil se. ,,Ne. Ne. Tobě se líbí?"