HOPE | Sterek | cz

XI. Full moon

Ve škole jsem se opět viděl se Scottem, ale o tom, kde jsem v noci byl jsem mu neřekl. Dnes měl Scott být na zápase a s Allison, ale vzhledem k úplňku jsem ještě neměl tušení, jak to uděláme. Šlo tu teď hlavně o Scotta.

Během vyučování to první tři hodiny probíhalo normálně. Scott poslouchal učitele a já dělal všechno, ale jen ne to, co jsem dělat měl.

Po třetí hodině jsme měli mít tělocvik. Kráčeli jsme směrem k šatnám a bavili jsme se o dnešku. Napadlo mě, že by přeci jen bylo lepší, kdyby dnes odpoledne ten zápas nehrál. Povedlo se mi Scotta přesvědčit. Uznal, že by to nebylo nejlepší, kdyby na hřišti někoho zranil a on slíbil, že hrát nebude, ale to rande nezruší. To je v pohodě. Do té doby by se tu měl objevit Derek a připravit Scotta, aby tomu dokázal čelit. Vše bylo dokonalý. Až do doby, kdy měl Scott říct trenérovi, že nebude hrát.

Byli jsme zrovna v šatně a převlékali jsme se do sportovního oblečení, když do šaten vešel trenér Finnstock a něco říkal.

Když skončil s řečí, postrčil jsem Scotta a naznačil mu, ať jde za trenérem a řekne mu, že nebude hrát.

,,Běž, hned teď! Musíš mu to říct, řekni mu cokoliv, hlavně ten zápas musíš vynechat!" rozkazoval jsem mu tlumeným hlasem a držel ho kolem ramen, aby nemohl utéct. Tvářil se nějak bezmocně a nechal se mnou vést směrem k trenérovi. Na půli cesty se však zapřel nohama o zem a já nebyl schopný s ním pohnout.

,,Scotte, hni se! Musíš za ním jít teď!" prosil jsem ho.

,,Já. Nikam. Nemusím!" skoro zavrčel. Najednou jako by se jeho chování naprosto změnilo.

,,Scotte co je?" podíval jsem se na něj. Těžce oddechoval a upřeně koukal do země. Co se to s ním děje?!

,,Budu hrát!" vypadlo z něj, než se vyprostil z mého sevření. ,,A ty mi v tom nezabráníš! Nikdo mi v tom nezabrání!" zavrčel naposled a odběhl na hřiště, kde jsme měli tělocvik.

Zbytek dvouhodinovky se mnou nepromluvil.

Poté nás čekal oběd. Scott se mnou pořád nemluvil. Tak jsem po těláku vzal věci, odnesl je do skříňky a zamířil školní chodbou do jídelny.

Tak nějak jsem doufal, že se objeví Derek a pomůže mi. Dával si na čas. Kde může být?

Možná ani nepřijde. Rozhodně to tak vypadalo.

Po pár dalších hodinách jsem to vzdal a na konci vyučování jsem se rozjel domů, abych si tam dal věci ze školy a připravil se na zápas. Scott celou tu dobu ve škole už vypadal tak nějak normálně, ale kdykoliv jsem převedl řeč na zápas, odmítal odpovídat a hrozilo, že se zase naštve.

Ale mrzelo mě, že Derek se tam přes celé dopoledne neukázal. Vlastně mě i Scotta nechal na holičkách. Děkuju moc, Hale..

«««---»»»

Světla kolem tribun svítí. Celé hřiště je osvětlené. Všude se hemží lidé. Je tu hluk, spousta křiku i smíchu. Na lavičkách se připravují jednotliví hráči, rozcvičují se a někteří jsou mírně nervózní před jejich prvním zápasem sezóny. Stejně jako já. Jenže já navíc nemám ponětí, kde Scott je. Už by tu měl dávno být... Neukázal se.

Sedím na lavičce ve svém dresu, koukám do země a nervózně si okusuju prsty. Dělám to vždy, když jsem nervózní.

,,Stilinski!" uslyším někoho křičet mé jméno. Ale ne. Trenér.

,,Ano trenére?" podívám se na něj a snažím se jako obvykle tvářit, že se nic neděje.

,,Kdes nechal McCalla?!" vyjede na mě.

,,Uhmm.. Nejspíš .. tu.. bude každou chvíli." říkám, i když si tím nejsem vůbec jistý.

,,Každou chvíli?!" rozkřičí se. ,,Zápas začíná za pět minut a náš úžasný McCall si sedí doma a nenamáhá se přijít včas?! To snad nemyslí vážně!" odmlčí se a pak znovu poraženě promluví. ,,Pokud McCall nepřijde do dvou minut, hraješ místo něj."

,,Cože? Já a v první lajně? Na hřišti? S týmem? Já?" jsem nadšený.

,,Rozhodně to nedělám rád a pokud nezmlkneš, nasadím místo tebe Greenberga." územní mě trenér, i když já se v duchu stále raduju a pak odejde neznámo kam nejspíš vyřizovat svoje další povinnosti.

Jsem v týmu!

«««---»»»

Po třech vyčerpávajících hodinách na hřišti zápas skončil - prohráli jsme. Zdrcení a vyčerpaní jsme se klidili z hřiště, zatímco tým, který vyhrál, se tam venku ještě pěknou chvíli radoval a bylo slyšet jen radostné výkřiky těch hnusných puberťáků z Devenfordovy přípravky. Neměl jsem vůbec dobrou náladu.

Celý zápas jsem neudělal jedinou věc dobře. Jen jsem to všem kazil a navíc tu ani nebyl nikdo, kdo by mě podpořil, což mě štvalo asi nejvíc. Scott si někde běhá za úplňku, Derek o sobě od té noci nedal znát a můj otec tu taky není. Říká, že má teď moc práce, ale já vím, že se spíš nechce koukat na to, jak jeho jediný syn kazí výsledek celému týmu. Myslím, že ani nevěřil, že by někoho jako já mohli dát do týmu. Cítil jsem se mizerně. Zklamal jsem ho.

V šatně jsem se plný vzteku na sebe samého rychle vysprchoval , převlékl a chtěl co nejrychleji šatnu opustit, když mě zastavil hlas pár kluků z týmu, kteří doteď probírali jejich výkony při zápase.

,,Hej, a co ty, Stilinski? Kam tak spěcháš? Jdeš se domů vybrečet? Měl bys, protože horšího hráče jsem ještě neviděl." křikl Whitemore. ,,Příště se zapiš radši na balet."

Ignoroval jsem jeho nadávky a v klidu vyšel ze šatny, ale uvnitř mě to vřelo vzteky.

Zaslechl jsem poslední věc, co Jackson zařval : ,,Bez McCalla nejsi nic!"

Celou cestu domů jsem o tom přemýšlel, a když jsem se konečně ocitl před domem, nevydržel jsem to a pěstí co největší silou udeřil do zdi, až upadl kus omítky. Z kloubů mi začaly stékat pramínky krve. Třásly se mi ruce. Vnímal jsem tu bolest, ale bylo mi to jedno. Bylo mi líp. Ale stále jsem měl vztek na všechny.

Vztek na Scotta, na Dereka, na tátu, na Jacksona, ale nejvíc na sebe, protože mě štvalo to, že si všechno tak beru. Ale nedokázal jsem to jinak. Ten vztek tu byl pořád.

Krásně strávený úplněk.