HOPE | Sterek | cz

XX.What?

Na terasu malého osamělého domu s výhledem na moře, vyšel muž. Na sobě měl pouze tmavé kalhoty a jeho hruď odhalovala jeho svalnatou postavu. Opřel se o zábradlí a zamyšleně pozoroval východ slunce. Jeho zádům vévodil vytetovaný znak jeho rodiny, triskelion. Nacházel se mezi jeho lopatkami a vytetovat ho tam, nebylo zrovna bezbolestné. Tento muž nikdy nebyl z těch, co by jen tak pozorovali východ slunce. Nebyl ani bůhvíjaký romantik. Ale jemu to nevadilo, pomyslel si muž. Opět na něj myslel. Vzpomínal na jeho rodné město, a na to, co se tam stalo, když tam byl naposled. Bylo tomu už skoro rok, ale tento muž nikdy nezapomněl na toho, kterého tam poznal. Ten, který nejdřív vypadal jen jako obyčejný puběrťák, se pro něj stal něčím speciálním. S ním mohl být sám sebou. S ním se opět mohl smát a být aspoň trochu šťastný. Byl pro něj světlým bodem v jeho šedém životě. Jenže si to nepřipouštěl. Až, když ho ztratil, si uvědomil, jak pro něj bylo to hyperaktivní poleno důležité.

Najednou na terasu vešla bruneta, která tu s Derekem občas byla. Zůstávala přes noc, ale on nikdy nezapoměl na jeho Stilese.
,,Dáš si snídani?" zeptala se bruneta. Derek kývl a poděkoval. Měl jí rád, byla hodná, ale pochyboval, že by pro něj jejich vztah kdy mohl znamenat víc než těch pár dnů a jedna noc s ním. Tak moc mu chyběl. Jenže už je to pryč. Měl tu nějakou práci a navíc, jeho schopnosti se stále neobjevovaly. Nechápal to. Jako by se od toho, co ho ztratil, nezmohl už vůbec na nic. Jenže potřeboval vyřešit věci tady. Tohle byl teď jeho domov, i když byl bez Stilese zoufale prázdný. Jenže Stiles už určitě zapoměl, přenesl se přes to a Derek mu to nechtěl dělat ještě težší tím, že se tam nečekaně objeví. Stiles už by mu stejně nevěřil v ničem. Derek ho zklamal a uvědomoval si to. Stiles si zaslouží mnohem víc. Ale i přes to si přál, aby ho ještě jednou mohl vidět a ochutnat jeho rty. Ale bál se odmítnutí víc, než cokoli jiného, a tak pokračoval v žití téhle nechutné lži a nalhával si, že dělá dobře.

«««-------»»»

Ležel jsem v posteli na zádech a koukal se do stropu. Nemohl jsem usnout. Najednou jsem uslyšel známé pípnutí příchozí zprávy. Odemkl jsem mobil a první, co jsem spatřil bylo neznámé číslo. Zvědavě jsem zprávu otevřel.
Podívej se ven, stálo v ní. Zamračil jsem se a na posteli se posadil. Hodiny ukazovaly dvě hodiny v noci a do pokoje prosvítal měsíc. Kdo to píše?
I přesto, že to klidně může být jen vtip, jsem vstal a přešel k oknu. Nikdo tam však nebyl. Už jsem se chtěl vrátit do postele, když mi periferním viděním přeběhla neurčitá černá šmouha. Otočil jsem se znovu a pod mým oknem stál velký černý vlk s modrýma očima. Zíral na mě a já na něj. Pak vlk vyskočil na střechu a přiběhl k mému oknu. Nevím, co mě to napadlo, ale okno jsem otevřel a vylezl na střechu za ním. Nějak jsem věděl, že mi neublíží. Posadil jsem se vedle něj a prohlížel si ho. Byl krásný, a tak jsem ho obejmul a hladil ho po hebké srsti. Jenže po chvíli se vlk rozplynul a já otevřel oči. Byl to sen. A opět se tam objevil ten vlk. Začalo se mi o něm zdát pár dnů po tom, co Derek odjel... I když tomu už byl skoro rok, nikdy jsem nezapomněl. A taky jsem se v sobě nevyznal. Co vlastně chci. Jsem teď na kluky? Nemyslím si to tak úplně. Miloval jsem jen jeho. A taky navždy budu.
Najednou mi zazvoní mobil. Tentokrát doopravdy. Zvednu ho a z něj se ozve Scottův hlas.
,,Stilesi?"
,,Ahoj, Scotte."
,,Máme to."
,,Co?" zeptám se nechápavě.
,,Třetí klíč."
Zarazím se. Máme teď tak nějak problém se seznamem smrti. Předchozí dva klíče byla jména mrtvých osob. Matt a Aiden. Kdo to bude teď? Už jsme zkoušeli snad všechny.
,,Kdo je to?" zajímám se.
Scott se chvilku odmlčí.
,,Scotte, jsi tam?"
,,Jo, jasně, jen.."
,,Co?!"
,,Derek. Je to Derek. To jeho jméno seznam obnovilo."
Ztichnu. Derek...je mrtvý?!