HOPE | Sterek | cz

XV. It's dark inside

Bílé světlo chlapce probudilo. Mhouřil oči ve svitu, který se nacházel všude kolem něj.

Hnědovlasý chlapec ležel na zemi a pozoroval bílou oblohu, která až moc svítila. Posadil se a rozhlédl se. Netušil, kde se právě nachází. Kolem něj se rozkládala pouze bílá barva. Nic víc, nic míň.

Snažil se najít jediné místo, kde je bílá barva porušena. V dáli spatřil nějaké černé tečky.

Nejdřív jednu, pak ale začal rozeznávat další. Také už to nebyly tečky, ale skvrny neurčitých tvarů.

Díval se skrz světlo kolem,jak se k němu skvrny přibližují. Byly široko daleko jediným předmětem, který mohl pozorovat.

Když byli ještě blíž, poznal, že to jsou lidé. A nejen tak ledajací.

Rozeznal svého nejlepšího kamaráda,  svého otce, matku svého nejlepšího kamaráda, dokonce i svou mrtvou matku, svého přítele... Prostě lidi, které hnědovlasý kluk miloval nebo pro něj něco znamenali. 

Ti všichni k němu přicházeli a přidávali se k nim další a další. Lidé ze školy, lidé které znal dřív, a ostatní, které znal.

Nejvýraznějšími však byli jeho otec, který ho vychoval, nejlepší kamarád, který tu byl vždy pro něj a Derek, pro kterého nemohl najít pojmenování.

I všichni ostatní se blížili k němu, aby ... Aby co? Co udělají? To nevěděl. Ale byl rád, že tu jsou.

Šli. Jak byli blíž, všiml si něčeho neobvyklého. Všichni byli v černém. Derek v obvyklé kožené bundě, černých kalhotech a triku, Scott, jeho otec, a vlastně všichni ostatní osoby mužského pohlaví, byli nasoukáni v černých oblecích. Na Lydii majestátně vlály dlouhé černé šaty a Lydii samé tekly slzy. Nebyla jediná, všiml si chlapec.

Lidé už byli u něj, ale nedávali najevo, že ho vidí. Koukali do země nebo prázdnými výrazy hypnotizovali něco za ním.

Jak procházeli přímo u něj, měl pocit, že ani neexistuje. Chtěl se jich dotknout, ale jeho ruka jako by byla stvořena ze vzduchu. Chtěl na ně zavolat, ale hlas se mu ztratil.

,,Mrtví nemohou mluvit s živými.“ pronesl klidný hlas vedle něj.

Vylekaně se otočil za zdrojem hlasu. Vedle něj však nestál žádný muž, ale vlk. Vlk s výrazně modrýma očima a ten hlas se ozval v jeho hlavě.

,,Kdo jsi?“

,,Jsme v tvé hlavě. Jsem tím, kým budeš chtít, abych byl.“ odpověděl vlk a jeho černá srst se leskla. ,,Podívej se na ně. “ pobídl ho.

Stiles z toho byl ještě víc zmatený. Otočil se za sebe a pozoroval lidi. Kráčeli k pultu, který připomínal oltář. Na něm ležela rakev a na stolku u rakve byla vystavena fotka. Jeho fotka.

,,Já... Já jsem umřel?“ zeptal se vystrašeně muže po svém boku. Ten tam však nebyl.

Předstoupil tedy k rakvi a tam to spatřil. On sám tam ležel, bledý a nehybný. Byl mrtvý.

Pak najednou jeho mrtvola promluvila.

,,Musíš se odtud dostat.“ slyšel svůj vlastní hlas, než se kolem rozhostila tma, jako když vypnete žárovku.

Opět se rozhlédl kolem sebe, ale nic neviděl, dokud se nerozsvítilo nazelenalé světlo.

Už nebyl v bílé místnosti bez stěn a dveří. Nacházel se ve vlhké chodbě. Na konci chodby spatřil to světlo a tak se za ním vydal. Bál se, co objeví, ale neměl na výběr.

Chodba ho dovedla do kulaté místnosti se spoustou dveří s mřížemi, jako by v každé místnosti měl být umístěn nějaký lev, čekající na příležitost rozedrat mu hrdlo. Ale ne.

Z jedněch dveří vykoukl obličej. Byl to známý obličej. Byl to Derek.

Okamžitě se ke dveřím rozběhl a přiklekl k nim. Tam spatřil strhaný Derekův obličej. Černovlasý se pomocí rukou přisunul blíž k mříži a poté se jich oběma rukama zachytil.

,,Dostaň...mě odsud...“ zasípal s prosbou v jeho krásných očích. Stiles mu stiskl ruku a pak hned vstal a rozhlédl se po místnosti. Přemýšlel, jak by ho mohl dostat ven.

Z dalších dveří začali jeho jméno volat další a další pro něj důležití lidé. On se s třesoucíma rukama snažil nějak přelstít zámek.

,,Co si myslíš, že děláš? “ ozval se za ním opět nějaký hlas. Ale nebyl stejný jako ten předtím. Pohlédl na toho, kdo to vyslovil.

Byl to nejspíš člověk, ale jeho hlavu pokrývaly obvazy, jako by ten člověk byl mumifikován za živa.

,,Kdo..kdo jsi?“ zeptal se roztřeseně Stiles sedící na zemi.

,,Ptáš se na špatné otázky, Stilesi.“ zachraptělo stvoření. ,,Brzy umřeš.“ oznámil.

,,Jak to víš?“ vyjel na něj Stiles.

,,Protože dokud já budu žít, ty už nikdy světlo světa nespatříš.“ zasyčel výhružně a skrz obvazy mu prokukovaly černé oči. Nelidské oči plné temnoty.

Stiles se rozhlížel. Věděl, co musí udělat. Zabít ho. Hledal něco, čím by to mohl provést. Spatřil kus starého dřeva na podlaze. Uchopil ho a z posledních sil se rozběhl proti monstru. To se však jen přemístilo a Stiles útočil do prázdna.

,,Nenamáhej se.“ odfrkl tvor, ,,Nemůžu umřít. Jsem tvojí součástí stejně jako ty jsi mou. Nemůžeš zabít část tebe.“

Stilesovi to v hlavě šrotovalo.

,,Ne.“ vydechl odevzdaně. Pak si ale stoupl. ,,Ale můžu zabít sebe a zabít tak i tebe.“ pronesl vítězně.

Z cel se ozývaly vyděšené hlasy.

,,Ne! Stilesi ne! Nedělej to!“ přeřvávaly se, ale Stiles se přinutil jim nepodlehnout.

Soustředil se pouze na myšlenku, že jsou v jeho hlavě, jak mu řekl vlk. I on mu dodával sílu udělat to, co musí.

Na zemi před ním se objevil meč s černou rukojetí. Stiles ho zvedl a hlasy z cel se stupňovaly. Zvedl ho až ke svému břichu špičkou namířenou na sebe.

Spatřil něco ve tváři tvora. Byl to snad strach? On však myslel pouze na toho modrookého vlka, když si vrazil čepel meče hluboko do těla a ztratil vědomí.