HOPE | Sterek | cz

X. Knock, Knock. -Who's there? -Death

Scott byl u sebe v pokoji, četl Volání Divočiny a když jsem vešel, nejdřív si mě nevšiml.

,,Ty čteš povinnou četbu?" prohodil jsem mezi dveřmi, zatímco Scott nadskočil, urychleně zavřel knížku a vylekaně se otočil.

,,Stilesi!" skoro vykřikl a bylo vidět že by mě v tu samou chvíli nejradši zabil, protože jsem ho vylekal a zároveň mě obejmul, protože jsem zpět.

Naštěstí pro mě si vybral tu druhou možnost.

,,Rád tě vidím živýho." řekl v mém sevření a já se odtáhl.

,,Čekal bych víc důvěry. Ty taky stále žiješ, překvapivě." prohodil jsem a oba jsme se zasmáli. Chvíli jsme nevěděli, co říkat, ale po asi pěti minutách mi to opět přišlo jako dřív.

Řekl mi o všem tady, a já mu řekl o Derekovi, téměř všechno.

S ostatními ze smečky se prý od toho, co málem umřeli, neviděl, a asi to bylo dobře. Potřebovali klid a soukromí. S Allison si vedli dobře, občas se na něčem neshodli, ale komu se to nestává že? Vlastně... Mezi mnou a Derekem nikdy žádná hádka nebyla, asi protože jsme nikdy oficiálně nebyli pár (a ani nejsme). Spíš jsme se nebavili.

U Scotta jsem strávil celý den. Povídali jsme si, hráli videohry, objednali si jídlo a užívali si to. Prostě takový den s nejlepším kamarádem. Nakonec jsem se rozhodl, že u něj přespím, a ráno vstanu dřív, abych si stihl dojet pro věci do školy.

Všechno se vracelo do starých kolejí a já za to děkoval Bohu, ale stále jsem nemohl vyhnat z hlavy to, co se mi stalo, když jsem zachraňoval Dereka. Ten výpadek vědomí a něco jako proměna... Scottovi jsem se o tom však zatím nezmínil.

Derek  / flasback do toho rána

Probudil se s něčí rukou okolo pasu a cítil horký dech na krku. Samozřejmě to byl Stiles.

Derek na sobě měl jen tepláky, ve kterých spal, ale na boku cítil látku Stilesova trička. Podíval se na hodiny na malém budíku u postele. Ukazovaly něco po deváté. Nechtěl Stilese budit - zatím nevěděl, že Stilese jen tak něco neprobudí.

A tak se pomalu vysokal ze Stilesova sevření, aby mohl vstát. Ale ještě před tím se otočil ke Stilesovi čelem, pohladil ho po tváři a vtiskl mu jemný polibek na čelo. Tohle by normálně ve dne neudělal, ale takhle prostě musel. Stiles se nadechl a přitom potichu zachrochtal.

Derek se usmál a vstal, aby si mohl dát sprchu a nějakou tu snídani. Když ale vylezl jen v ručníku ze sprchy, uvědomil si, že tady nemá žádné jídlo. Aby taky měl, když tu celý rok nebyl. Jeho lednička ani nebyla zprovozněná. Nahodil ji a rozhodl se zajít si někam na snídani, a pak ještě na pár míst. Chtěl se projít a vyčistit si hlavu. Bylo tu toho tolik na přemýšlení. 

Hodil na sebe džíny, šedý svetr a černé kanady a s mobilem a penězmi vyrazil ven, přemýšlějíc nad tím, jakto, že si se Stilesem nevyměnili telefonní čísla.

První místo, kam zamířil bylo malé bistro nedaleko jeho bytu, kam dřív občas zašel, když neměl nic doma, nebo byl líný něco připravovat.

Když vešel do "restaurace", zjistil, že se toho moc nezměnilo. Pult z nalakovaného dřeva, bílé stěny, na kterých visely staré obrazy a různá ocenění, žluté lustry a malé dřevěné stoly a židle.

Zamířil do kouta, odkud měl výhled na ostatní, ale kam nikdo moc nekoukal. Cítil se tu více v bezpečí, a byl za to rád, protože i když se jeho schopnosti ztráceli, lovci to nevěděli, a stále po něm mohli jít. A on musel připustit, že by právě teď byl snadný cíl.

Objednal si lehkou snídani od starší, ale milé servírky a pak už jen čekal, až se jeho jídlo dostaví. Mezitím pozoroval z okna klidnou ulici a park přes silnici a užíval si, že je opět doma. Pro ostatní musel působit jako tichý a osamělý, ale jemu to nevadilo. Nevadilo mu být sám, protože věděl, že tak nikomu neublíží, ale stále tu byl Stiles.

I Derek musel uznat, že ke Stilesovi cítí něco víc, ale nevěděl, jestli to je láska a i kdyby byla, co by se tím změnilo? Bál se projevovat svoje city, protože se mu to v minulosti už tolikrát vymstilo, ale zároveň Stilese ztratit nechtěl. Ne znova.

O tom a podobných věcech přemýšlel, když mu přinesli snídani a on jí zamyšleně jedl.

Nakonec se stejně dostal ke Stilesově přeměně a jediné, co ho napadlo, bylo zajít za Deatonem. To jediné se zdálo, že by mohlo pomoci.

Deaton byl jen člověk, ale přesto toho většinou věděl mnohem víc, než všichni tady.

Zašel tedy za ním, aby se mu svěřil se svými obavami ohledně Stilese.

Když dorazil na veterinu, zrovna ji opouštěla rodina s velkých psem. Zářili štěstím. Bude i on mít někdy takovou rodinu? napadlo ho. Odpověď byla ne a on to věděl.

S Deatonem se na přivítanou obejmul a bylo to přirozené. Byl rok pryč a Deaton mu byl skoro otcem.

Nebyl však typ, který by se s lidmi hodiny vybavoval,  a tak si sdělili ty základní informace a pak začali probírat Stilese.

Skončili se spousty odhady a žádnou přímou odpovědí.

 Nejpravděpodobnějším však bylo posednutí jedním démonem, a Derek doufal, že to, co se tam  psalo, nebude pravda.

Prakticky tam stálo, že bude muset Stilese zabít.