30 Japonských Legend A Nejen To

Jeff the Killer

Útržek z místních novin:Zlověstné neznáméVrah stále na svoboděPo týdnech nevysvětlitelných vražd je zlověstný neznámý vrah stále na vzestupu. Po několika málo důkazech, které se našly, přežil jeden mladý kluk a statečně vypráví svůj příběh."Měl jsem zlý sen a probudil jsem se uprostřed noci," říká chlapec. "Koukl jsem na okno, které bylo z nějakého důvodu otevřené, ikdyž si jasně pamatuji, že jsem ho před spaním zavřel. Vstal jsem a znovu jsem ho zavřel. Poté jsem prostě zalezl pod peřinu a snažil se usnout. Začal se mi vnucovat takový divný pocit, jakoby mě někdo sledoval. Vzhlédl jsem a málem jsem vyskočil z postele. Tam, v malém paprsku světla, jenž procházel mezi záclonami, byl pár dvou očí. Nebyly to normální oči. Byly tmavé, zlověstné a černě olemované a... to mě prostě vyděsilo. Poté jsem zahlédl jeho pusu. Dlouhý, strašlivý úsměv, ze kterého se mi zježily všechny chlupy na těle. Postava tam stála, dívala se na mě. Nakonec po chvíli, která se zdála být celou věčností, řekl jednoduchou větu. Řekl to hlasem šílence.Řekl "Jdi spát." Vykřikl jsem a to ho proti mně poslalo. Vytáhl nůž a zamířil mi s ním přímo na srdce. Vyskočil na mou postel a začal se mnou bojovat. Snažil jsem se ho kopnout, praštit, mlátil jsem kolem sebe, jen abych ho od sebe dostal. Najednou vpadl do pokoje můj táta. Muž po něm hodil nůž a zasáhl jeho rameno. Pravděpodobně by ho i zabil, kdyby sousedé nezavolali policii.Zastavili před domem a okamžitě se k němu rozběhli. Muž se otočil a proběhl chodbou. Zaslechl jsem zvuk tříštícího se skla. Vyšel jsem z pokoje a okno, ze kterého bylo vidět na zahradu, bylo rozbité. Vikoukl jsem z něj a viděl jsem toho muže mizet v dálce. Řeknu vám jen jedno, nikdy nezapomenu ten obličej. Ty chladné, zlé oči a psychopatický úsměv. To nikdy nezmizí z mé hlavy."Policie stále pracuje na vzhledu tohoto muže. Jestli někdy uvidíte někoho, kdo by odpovídal popisu v příběhu, okamžitě zavolejte na nejbližší policejní stanici.Jeff a jeho rodina se právě přestěhovali do nového domu. Jeho otec dostal povýšení v práci, a tak si řekli, že by bylo lepší žít v jedné z těch "lepších" čtvrtí. Jeff a jeho bratr Liu si nemohli na nic stěžovat. Nový, lepší dům. Co by se nedalo milovat? Když vybalovali, přišla k nim jejich nová sousedka."Ahoj," řekla. "Jsem Barbara. Bydlím tady přes ulici. No... chtěla jsem představit sebe a svého syna." Otočila se a zavolala na něj. "Billy, to jsou naši noví sousedé." Billy pozdravil a šel si znovu hrát na dvorek."No," řekla Jeffova matka. "Já jsem Margaret a tohle je můj manžel Peter a moji dva synové Jeff a Liu." Každý z nich se představil a pak je Barbara pozvala na narozeninovou oslavu svého syna. Jeff a Liu už chtěli říct, že odmítají, když to však před nimi stihla jejich matka přijmout. Když Jeff a jeho rodina dovybalili, šel Jeff za svou matkou."Mami, proč jsi přijmula pozvánku na narozeninovou oslavu nějakého děcka? Už nejsem škvrně...""Jeffe," řekla matka. "Právě jsme se přistěhovali. Měli bychom ukázat, že chceme se sousedy trávit čas. Na tu oslavu půjdeme a konec." Jeff chtěl něco namítnout, ale přestal, když si uvědomil, že to stejně nemá cenu. Kdykoli jeho máma něco řekla, myslela to vážně. Šel do svého ppokoje a svalil se na postel. Ležel tam a koukal do stropu, když ho náhle přepadl takový divný pocit. Ani ne bolest, ale... prostě divný pocit. Jen to přešel mávnutím ruky. Slyšel svou mamku, jak mu říká, aby si ještě došel pro nějaké věci, a tak tedy vstal a došel si pro ně.Další den sešel Jeff dolů po schodech, aby si vzal snídani a nachystal se do školy. Jak tam tak seděl a jedl svou snídani, opět dostal ten pocit. Tentokrát to bylo silnější. Trochu ho to zabolelo, ale opět to přešel. Když Jeff a Liu dojedli snídani, šli dolů k autobusové zastávce. Seděli tam a čekali na autobus, a pak přes ně skočil nějaký kluk na skateboardu, jen několik centimetrů od jejich hlav. Oba uskočili překvapením. ''hej... co to k čertu je?'Kluk přistál a otočil se k nim. Šlápl na skateboard a chytil ho oběma rukama. Klukovi mohlo být asi 12, o rok mladší než Jeff. Měl na sobě Aeropostale košili a roztrhané jeany.''Vida, vida, vida... vypadá to, že tu máme čerstvé maso.'' V tom se objevily další dvě děti. Jedno z nich bylo hodně hubené a to druhé obrovské. ''No, když jste tu noví, tak bychom se měli představit. To je Keith'' Jeff a Liu se podívali na hubeného kluka. Měl přihlouplý obličej, který by jste u takového pomocníčka čekali. ''A to je Troy'' Podívali se na tlustého kluka. Káď sádla. Vypadalo to, jako by vůbec necvičil, protože se téměř kutálel.''A já'' řeklo první dítě, ''jsem Randy. Nyní je pro všechny děti v této oblasti malá cena za jízdu autobusem, pokud mi rozumíte.'' Liu vstal, připraven Randymu jednu vrazit, když na něj jeden jeho kamarád namířil nůž. ''Ts ts ts... doufal jsem, že budeš více rozumný, ale vypadá to, že to budeme muset vzít po zlém.'' Randy šel k Liovi a vytáhl mu peněženku z kapsy. Jeff dostal ten pocit znovu. Teď to byl opravdu silný pocit pálení. Vstal, ale Liu mu pokynul, aby si sednul, ale Jeff si ho nevšímal a šel k frajírkovi dál.''Poslouchej ty malej smrade. Koukej dát tu peněženku zpátky mému bratrovi, nebo se ti něco stane.'' Randy si dal peněženku do kapsy a vytáhl svůj nůž."Ou. A co budeš dělat?" Jak dokončil větu, Jeff mu vrazil jednu do nosu. Jak si Randy sáhl rukou na tvář, Jeff mu ji uchopil a zlomil mu ji. Randy vykřikl bolestí a Jeff mu sebral nůž z ruky. Troy a Keith se hnali na Jeffa, ale ten byl příliš rychlý. Povalil Randyho na zem. Keith na něj vyletěl, ale Jeff se skrčil a bodl ho do ruky. Keith s křikem upustil nůž na zem. Jeff udeřil Troye do břicha a ten se skácel k zemi. Jak padal, tak se pozvracel. Liu nemohl dělat nic jiného, než se s úžasem koukat na Jeffa.''Jeffe, jak jsi to...'' to bylo vše co řekl. Viděli blížící se autobus a taky věděli, že mají to celé za vinu. Začali utíkat tak rychle, jak jen mohli. Jak běželi, ohlédli se a viděli, jak se autobus řítí okolo Randyho a jeho kámoše. Jak Liu a Jeff přiběhli do školy, nikomu se neodvážili říct, co se stalo. Všechno, co dělali, bylo, že seděli a poslouchali. Liu přemýšlel o tom, jak jeho bratr zmlátil několik dětí, ale Jeff věděl, že v tom bylo něco víc. Bylo to něco strašného. Když to pocítil, nešlo se vyhnout nutkání někoho zranit. Nelíbilo se mu, jak to zní, ale nemohl se ubránit pocitu štěstí. Když se vrátil domů, jeho rodiče se ho zeptali, jaký měl den a on odpověděl poněkud zlověstným tónem: ''Byl to nádherný den.'' Druhý den ráno uslyšel zaklepání na dveře. Sešel dolů a našel dva policisty a jeho matku stojící ve dveřích a vrhla na něj rozzlobený pohled.''Jeffe, tito strážníci mi řekli, že jste napadli tři děti. Že to nebyl normální souboj, ale oni byli pobodáni. Pobodáni synu.'' Jeffův zrak padl na zem, ukazuje své matce, že je to pravda.''Mami, to byli oni, co na nás mířili noži.''''hochu'' řekl jeden policista, ''dvě pobodané a jedno s modřinou na břiše a máme svědky, kteří tvrdí, že jste z místa činu utekli. Tak, co na to říkáš?'' Jeff věděl, že to nemá smysl. Mohl mu říci, že na Lia zaútočili první, ale nebyl zde o tom žádný důkaz. Nemohl říct, že neutekli, protože utekli. Takže Jeff nemohl bránit sebe, ani Lia.''hochu, zavolej sem svého bratra.'' To Jeff nemohl udělat. Vždyť to byl on, kdo zmlátil ty děti.