30 Japonských Legend A Nejen To

Hachishakusama

Mí prarodiče žili v Japonsku. Každý rok mě k nim rodiče vozili na prázdniny, abych s nimi trávil nějaký čas. Žili v malé vesničce a měli obrovskou zahradu. Vždycky jsem si tam rád v létě hrál.
Vždy, když jsme je přijeli navštívit, vítali nás s otevřenou náručí a jelikož jsem byl jejich jediné vnouče, trochu mě rozmazlovali.Tehdy, když jsem je viděl naposledy, mi bylo osm let.Jako vždy, zařídili rodiče letenky a z letiště jsme k prarodičům jeli autem. Děda a babička byli šťastní, že mě konečně vidí a měli pro mě nachystanou spoustu menších dárků.
Jelikož rodiče chtěli strávit nějaký čas jenom spolu, po pár dnech odjeli na výlet do jiné části Japonska a já zůstal s babičkou a dědečkem sám.Jednoho horkého letního dne, když jsem si jako pokaždé hrál na velké zahradě a prarodiče byli v domě, jsem si lehl do trávy a prostě jenom odpočíval. Díval jsem se na mraky, užíval si dotyky slunečních paprsků a lehký vánek. Zrovna, když jsem se chystal zvednout, jsem uslyšel divný zvuk."Po... po... po... po..."Neměl jsem představu, co ten zvuk vydává a bylo těžké určit, odkud vychází. Znělo to, jako kdyby ten zvuk vydávala nějaká osoba a neustále opakovala po... po... po. Byl to hrubý hlas, téměř mužský.Snažil jsem se přijít na to, kdo ten zvuk vydává, když v tom jsem si všiml něčeho za vysokým živým plotem. Byl to slaměný klobouk. Nebyl položený na plotě. Byl za ním a z toho místa vycházel ten zvuk."Po... po... po... po..."V tom se klobouk začal pohybovat, jako kdyby ho měl někdo na hlavě. Poté zastavil v malé mezeře v plotě a já mohl vidět obličej zírající skrz. Byla to žena, ale musela být hrozně vysoká, protože plot měřil asi osm stop do výšky.Byl jsem v šoku z toho, jak vysoká ta žena je. Napadlo mě, že má na sobě chůdy, nebo tak něco. Pár sekund poté žena zmizela a sní i podivný zvuk, který se ozýval už jen v dálce a pak už vůbec.Pak jsem se zvedl a šel domů. Děda s babičkou popíjeli ledový čaj a o něčem si povídali. Sedl jsem si k nim na stůl a po chvilce jsem jim řekl, co jsem před chvílí viděl. Nevěnovali mi přílišnou pozornost, dokud jsem nezmínil zvuk, který ta žena vydávala.
Když jsem to řekl, oba dva jak kdyby zkameněli. Oči babičky se zalily slzami a zakryla si rukou ústa. Dědova tvář zvážněla a chytil mě za paži."Poslouchej, toto je velmi důležité. Musíš nám říct, jak přesně vysoká ta žena byla.""Jako živý plot." Odpověděl jsem a začal být vystrašený.Děda mě začal bombardovat otázkami. "Jak se to stalo? Kde přesně byla? Všimla si tě?"Snažil jsem se mu odpovídat na všechny otázky nejlépe, jak jsem mohl. Najednou se zvedl a šel do chodby. Někomu volal, ale neslyšel jsem, o čem se baví. Když jsem se podíval na babičku, celá se třásla.Když se vrátil, řekl babičce, že odjíždí něco zařídit a ona tu má zůstat se mnou. Nesmí ze mě spustit oči ani na jedinou sekundu."Co se děje, dědečku?" brečel jsem.Podíval se na mě se smutným pohledem a řekl, že si mě oblíbila Hachishakusama. Poté nasedl do auta a rychle odjel."Co je to Hachishakusama, babičko?""Neboj, dědeček s tím něco udělá."Seděli jsme tam oba dva v nervózním tichu a atmosféra houstla. Mezi tím, když jsme čekali na dědečka, babička mi vysvětlila, o co jde. Řekla, že Hachishakusama je velmi nebezpečná "věc" která loví děti a zabíjí je. Říkala, že lidé ji vidí odlišně. Někdo jako stařenu v bílém kimonu, někdo jako ženu v šatech a jiný zase jako dívku v pohřebním oblečení. To, co se nemění, je zvuk, který vydává.V dávných dobách ji prý chytili mniši a uvěznili ve staré budově pomocí čtyř svatých sošek, kterým se říká "jizos". Ty umístili na Sever, Jih, Východ a Západ. Díky tomu se neměla být schopná osvobodit, ale nějakým způsobem se jí to povedlo. Naposledy prý byla viděna před patnácti lety. Babička řekla, že kdokoliv, kdo jí spatřil, maximálně do několika dní zemřel.Znělo to tak bláznivě. Bylo těžké tomu uvěřit, i když jsem byl tehdy ještě dítě. Když se děda vrátil, byla s ním nějaká žena. Představila se jako K-san. Dala mi do ruky kousek zmačkaného pergamenu a řekla, že ho mám držet. Pak o něčem hovořila s dědou a odešli po schodech nahoru. Zůstali jsme v kuchyni s babičkou opět sami.Když jsem šel na záchod, babička šla semnou a nedovolila mi ani zavřít dveře. Byl jsem z toho opravdu vyděšený. Pak se vrátil děda spolu s K-san a zavedli mě do mého pokoje. Okna byla polepená novinami, na kterých byly jakési runy. V každém rohu pokoje byla miska se solí a uprostřed malá soška Buddhy. V pokoji bylo také malé modré vědro, které jak mi bylo řečeno, bylo určeno pro "potřebu".K-san se se mnou posadila na postel a řekla. "Brzy zapadne slunce, tak poslouchej pozorně. Musíš po celou noc zůstat zamčený v tomto pokoji. Za žádnou cenu nesmíš vycházet, ani nikoho pouštět dovnitř. Pokoj smíš opustit, až když odbije sedmá hodina ranní. Do té doby na tebe nebude dědeček, ani babička mluvit. Já dám zatím tvým rodičům vědět, co se děje."Mluvila tak ponuře, že jsem byl schopný pouze přikyvovat hlavou."Nesmíš porušit nic z toho, co ti K-san řekla. Rozhodně nesmíš odložit ten pergamen, co ti dala a když se bude něco dít, modli se k Buddhovi. Ujisti se, že jsi zamkl dveře, až odejdeme."Než odešli, všichni jsme se rozloučili a já pak zamkl dveře. Chtěl jsem se dívat na televizi, ale byl jsem tak nervózní, že jsem se nemohl soustředit. Dědeček mi tu nechal nějaké jídlo, ale byl jsem tak nervózní, že jsem nemohl ani nic sníst. Cítil jsem se jako ve vězení. Byl jsem tím vším tak vynervovaný a deprimovaný, že než jsem si to stihl uvědomit, usnul jsem.Když jsem se probudil, bylo pár minut po jedné ráno a já uslyšel nepříjemný zvuk. Někdo klepal na okno. Ve druhém patře."Tap... tap... tap... tap"Cítil jsem, že se mi ztrácí z obličeje krev a jak mi srdce bije jako splašené. Říkal jsem si, že to je jen vítr a pustil televizi víc nahlas, abych to neslyšel. Ale pak vše ztichlo. V ten okamžik jsem za dveřmi slyšel dědu."Je všechno v pořádku? Jestli se bojíš, tak mě pusť dovnitř, abys tam nebyl sám."Ulevilo se mi a chystal jsem se otevřít dveře, ale pak jsem se zastavil. Byl to hlas dědečka, ale bylo na něm něco... zvláštního. Tohle není děda!"Na co čekáš? Otevři ty dveře!"Ustoupil jsem dozadu a všiml si, že sůl v misce začala černat. Odskočil jsem ode dveří ještě dál a celý se klepal. Padl jsem na kolena k sošce a začal se modlit."Prosím, prosím, ochraň mě před Hachishakusama!"Hlas za dveřmi se změnil."Po... po... po... po..."Klepání na okno se ozývalo znovu a ještě hlasitěji. Byl jsem pohlcen strachem a cítil, že zešílím. Napůl brečící a napůl modlící se, jsem klečel u sošky. Cítil jsem se, jako kdyby to nemělo nikdy skončit. Sůl ve všech miskách už byla zcela černá. Zkontroloval jsem si hodinky. 07:30... už jsem mohl opustit pokoj.Když jsem otevřel dveře, dědeček s babičkou na mě už čekali. Byla s nimi i K-san. Babička propukla v pláč a objala mě.
Když jsem sešel dolů, čekali tam moji rodiče."Rychle, nemáme času nazbyt!" řekla babička a všichni jsme vyšli před dům.Čekalo tam několik mužů z vesnice a za nimi stála velká černá dodávka. Byla devíti místná. Aniž by mi kdokoliv řekl, o co se jedná, posadili mě doprostřed. Obklopilo mě osm mužů a K-san řídila. Muž, který seděl po mé levé ruce, mi řekl, že všechno bude v pořádku, pokud nechám oči zavřené a hlavu sklopenou. Kdybych cokoliv uslyšel, nesmím je otevřít. Oni ty zvuky neuslyší. Děda řídil auto před námi a táta jel za námi.Po chvíli řízení řekla K-san, že od této chvíle už to bude o něco těžší a začala se modlit. Pak jsem uslyšel ten zvuk."Po... po... po..."Byla tady. Stále jsem držel pergamen, ale pootevřel jsem oko. Viděl jsem bílé šaty vlající ve vzduchu. Hachishakusama se pochybovala zároveň s autem. Byla za oknem a držela s námi rychlost! Poté nakoukla oknem dovnitř."NE!" zakřičel jsem vyděšeně."Zavři oči!" křičel ten muž."Tap... tap... tap...""Po... po... po..."Klepala na okno a vydávala ten divný zvuk, který jsem mohl slyšet jenom já. Klepání však slyšeli všichni. Všichni se začínali bát a K-san se modlila více a více nahlas. Seděl jsem mamince na klíně a cítil, že mě svírá stále pevněji. Po chvíli hlas i klepání zmizelo."Myslím, že už jsme v bezpečí." Řekla K-san.Zastavila auto a já si mohl přesednout k tátovi. Všichni jsme si oddychli. K-san mi řekla, abych jí ukázal pergamen, který mi dala. Byl celý černý. Řekla, že už budu v pořádku, ale pro jistotu mi dala čerstvý kousek pergamenu na cestu k letišti.Prarodiče nás doprovodili k letišti a počkali, dokud jsme bezpečně nevzlétli. To bylo naposled, kdy jsem je viděl.
Otec mi řekl, že všechny děti, kterým se toto stalo, a přežily, musely opustit Japonsko a žijí v jiných zemích. Už nikdy se nesmí vrátit a to platí i pro mě. Také mi řekl, že všichni muži v autě byli moji vzdálení příbuzní. Že to mělo Hachishakusama zmást.Už nikdy jsem své prarodiče neviděl. Mohli jsme si jenom telefonovat. Když můj dědeček umíral, zanechal jasné instrukce, že nesmím přijet a nesmím na jeho pohřeb. Bylo to smutné, ale bylo to pro mé bezpečí.Pár let na to mi volala babička, že má rakovinu a umírá. Chtěla mě vidět."Myslíš, že je to bezpečné?" zeptal jsem se."Už je to více než deset let, vše už je zapomenuto, je to bezpečné.""Ale... ale co Hachishakusama?!"Chvíli bylo ticho, ale pak jsem to na druhé straně telefonu uslyšel..."Po... po... po... po..."