Every cloud has a silver lining

• Den D •

Ráno se probudím už v sedm. Jsem z večera nervózní. Nemám hlad. Před ostatníma se snažím znít normálně ale moc to nejde. Louis na mě něco začal pozorovat a tak mě nepouští z dohledu. Což mi od nervozity moc nepomáhá. Snažím se zaměstnat vybalováním věcí které jsem si včera koupila ale nebylo jich tolik aby mě to zaměstnalo na celý den.

Zaměstnali mě až kluky když jsme šli hrát na x-box fifu. Když jsme každý odehráli aspoň deset kol bylo už šest večer. Pokusila jsem se nasoukat do sebe něco k jídlu. Po večeři jsem se začala loučit s Louim. Už mu volno skončilo a bylo na čase zase makat.

"Měj se a pozdravuj kluky!" zamávám mu. On akorát vleze do auta zamává mi. Auto se rozjede z pozemku pryč. Na chvíli jsi jdu sednout do obýváku. Ale jsem tak nervózní, že se koukám každou minutu na hodiny a ostatní se po mě začínají blbě koukat. S tichým dobrou jsem se vydala do pokoje. Nevěděla jsem co mám dělat tak jsem si napustila vanu dala do ní pěnu a na mobilu si pustila písničky. Naložila jsem se do vany a vypnula úplně mozek.

Když asi po hodině a půl voda začala stydnout vylezla jsem a ve spodním prádle vlezla do postele ve snaze usnout. Nemožné přání a tak jsem si pustila na laptopu film. Který mě aspoň trochu zabavil.

***

Je přesně tři čtvrtě na dvanáct a já vylézám z postele a pomalu jdu ke skříni. Vytáhnu si černé tepláky, tričko, černou silnou mikinu a ponožky. Pomalu se vykradu z pokoje abych nevzbudila Trampa. V hale si nazuji tenisky. S mobilem v ruce a kapucou se vydávám do noci. Jdu po chodníku. Bydlíme v tiché části Londýna, takže tudy žádná auta v tuhle dobu nejezdí. Všude je ticho které mě děsí nehorázným způsobem! Do čeho jsem se to dala! Pro tam vůbec jdu co když to bude nějaký úchyl? Nebo něco horšího!!!

Pomalu přicházím k vchodu do parku. Před vstupem se pořádně nadechnu. Vkročím do tmy která vládne parku. Lampy tu jsou od sebe docela vzdálené. Přicházím k jedné nejvíc vzdálené. Vidím tam stín postavy. Pomalu se blížím k neznámé osobě. Čím jsem blíž tím více mám zpocené ruce.

"Přesná.." zamumlá osoba, když se k ní přiblížím. Jsme od sebe dva metry ale stejně nevím kdo to je. "Kdo jsi?" zašeptám. Osoba se narovná a zvedne ke mě pohled. Zadívám se do zářivých zelených očí. Zalapám po dechu. "Tebe bych tu nečekala.." polknu. "Promiň že jsem se nepodepsal pod zprávu," protočí očima, "A to o tobě píšou že jsi chytrá.." zamručí. "Proč tu sem?" zeptám se na dost stupidní otázku. "Ty nevíš? Tak co třeba kvůli tomuhle." v jedné ruce drží dřevěný rámeček ve kterém je fotka mojí rodiny. "Kde jsi to vzal??" zeptám se s pohledem upřeným na fotku.

"Ta stará babča by si neměla nechávat náhradní klíč pod květináčem.." zasměje se. "T-t-y ses k ní vloupal?" vykoktám. "Né zlato já tam šel na návštěvu pro potřebnou věc." mrknul na mě. "Proč to vlastně děláš??" pohledem jsem se mu zadívala do očí. "Na to je moc brzo puso." přešel ke mě snažil se mě dotknou ale uhnula jsem.  "Dej mi tu fotku," natáhnu ruku před sebe. "Ty jsi ale naivka myslíš si že jsem tě sem dotáhl jenom abych ti dal posranou fotku?" začal se smát. "Tak naivní." jo asi jsem no a co? 

Přejde ke mě a k ústům mi dá kus látky. "Dobrou noc puso," to je poslední co slyším potom jenom tma. 

Woohoo! Další díl :33 Tak kdo by to mohl být? Jinak posledních pár částí a bude konec :((