"Opravdu nechceš vyprovodit?"
"Ne, v pohodě..." blábolila jsem
"Tak... dobrý?"
"Jó, simtě. Čáu." řekla jsem, dala jsem mu pusu a plácla ho po zadku. To bych střízlivá nikdy neudělala. Nikomu.
***
Jsou čtyři ráno. Ploužím se tmavou ulicí. Dělám si přestávku u zdí. Chci spát. Chci do postele!
Nakonec jsem si lehla na jednu z laviček poblíž cestičky. Spala jsem ale asi jen chvilku, když mě probudil neznámý hlas.
"Haló, vztávej, jsi v pohodě?" rozlepila jsem oči a snažila se zpozorovat, kdo mě to sakra probouzí.
"Jsi v pořádku? Pojď, odvedu tě k nám..." cítila jsem, jak zvedá mé tělo z lavičky a bere jej do náruče. Byla jsem úplně bezmocná. Zase jsem usnula.
***
"No, dobré ráno!" pozdravil mě kdosi
"Kde - kde - kde to jsem?"
"Našel jsem tě brzo ráno na lavičce, vzpomínáš? Mohla jsi tam prochladnout!"
Až teď jsem si ho konečně mohla prohlédnout. Měl tmavé vlasy a oči. Tmavě hnědé. Rovné zuby, upřímný úsměv. A evidentně namakaný tělo. Přes přiléhavé triko mu obtahovalo rysy na břiše a na rukách...
Ano. Vzpomínám si. Ležím na lavičce ve strašné zimě. Kdosi ne mě cosi blábolí a já nereaguju. Potom mě bere do náručí... Dál nevím.
"Kdo jsi? Kde to jsem?"
"Jsem Dave." napřáhl ruku. Posadila jsem se a podala mu ruku svou. "Tess."
"Kde to jsem?" ptám se asi po třetí
"U mě doma," usmál se
"A to je jako kde?"
"Trevorka 56." zase se usmál
"Tak to mám kousek."
"No vidíš, jakého máš krásného skoro souseda."
Ego ti zjevně nechybí, hošane. - myslela jsem si. Ironicky jsem se uchechtla. Snad to pochopil.
"Máš hlad, nebo žízeň?"
"Žízeň" přiznala jsem
"A co si dáš? Vodu, čaj, kafe, džus, ..."
"Vodu. Obyčejnou z kohoutku prosím"
Přikývl a zmizel ve dveřích.
Teď jsem si teprve uvědomovala, kde to jsem. Ležím na gauči úplně cizího kluka, sice kousek od mýho domu, ale vůbec netuším, co je ten kluk zač! Co když je to nějakej úchyl?
"Na!" podal mi skenici vody
"Dík," usmála jsem se
"Poslouchej, cos na tý lavičce dělala? Máš ty vůbec kde bydlet?" zkoumavě si mě prohlížel
"Mám. Bydlím pár bloků odsud. Na Frgálce, víš, ne?"
"Jojo, ale pořád nechápu, co jsi tam dělala tak brzy ráno..."
"Řekla bych ti to. Ale vůbec tě neznám!" ušklíbla jsem se "pojď mi něco říct o sobě! Já ti pak řeknu zase něco o mě a třeba se dozvíš, proč jsem tam byla." mrkla jsem
Dave se trochu ošíval... Pak ale spustil:
"Tak teda, jmenuju se, jak už jsem ti říkal Dave. Teda jako David. Je mi devatenáct. Studuju na právnický fakultě. Mám tři sourozence - dvě ségry a bráchu. Jsem z nich nejstarší... Hraju na bubny, ..."
Na bubny? Hlavou se mi v tu chvíli začalo sbíhat tolik myšlenek...
"Dobrý!" uznala jsem a napila se vody
"Tak teď ty!" vyzval mě
"No, já jsem se teď dostala na konzervatoř. Miluju zpívání. Hraju na kytaru a na klávesy. Žiju s taťkou. Nemám sourozence..."
"A kolik ti je, můžu vědět?"
"Sedmnáct."
***
"Díky, Dave, že jsi mě vzal k sobě. Kdo ví, jakej úchyl by mě tam našel a co pak?" "Ale tak,... Hele, už bude půl dvanáctý, nechceš jít?"
"Fajn, můžeme. " usmála jsem se
Šli jsme spolu až k nám. Stejně jsem to pořád nechápala. Bylo to jako sen...
"Děkuju,"
"Není za co..."
Stáli jsme tam, naproti sobě. Bylo trapné ticho. Nevím, jestli čekal až odejdu, nebo ještě něco chtěl...
"Tak... ahoj," řekla jsem nakonec
"Ahoj."
ČTEŠ
V záři reflektorů
Teen Fiction...jsem vlastně obyčejná sedmnáctiletá holka... Obyčejná holka s neobyčejným příběhem. ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ Příběh dívky, která to nemá v životě jednoduché... Potřebuje zpěv, tanec, lásku, rodinu, přátele, ... Ale ne všechno je v životě zadarmo...
