V záři reflektorů

41*

Sotva jsem se vrátila domů, přivítala mě Dee s kamenou tváří. Všechno mi hned vyklopila...

***
"COŽE?!" vyjekla jsem
"Jo," sklopila zrak Deedee

Ne, to není možný, vždyť jsme tam byli ještě před dvěma týdny nahrávat!
No, stalo se to, že...
Prostě studio 4U krachlo. Prostě jim ty prostory zabavili. Jelikož je měli pronajaté, nic s tím prý nenadělají. Naše nahrávky jsou taky někde v háji, všechny plány co byly, jsou teď naprosto zničeny. Všechno je v prdeli. Nic. Už není nic. Takže žádná spolupráce, žádná nová šance. Končíme. Skončili jsme jako neúspěšná skupina.
Co hůř? Na konzetvatoři už pro nás (dávno) není místo. Už tam nepatříme. Už nejsme jejich studenty. Už jsme... Nic.
Takže abych to tak shrnula, za jeden a půl měsíce mi bude osmnáct, nemám dokončenou žádnou střední školu.
Hrůza! Nevezmou mě pracovat vůbec nikam.

***

Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Venku už se stmívalo. Vzala jsem si svůj MacBook a najela klasicky na facebook. Nic. Nikdo normální, nebo někdo, s kým bych si v tuto chvíli chtěla psát nebyl online. Bože!
Rozklikla jsem googlechrome. To co jsem uviděla ale po vyhledání dnedních zpráv, to mi vyrazilo dech.

V MÍSTNÍ VĚZNICI DNES ZEMŘELI TŘI VĚZŇOVÉ. JEDNÁ SE O MUŽE NAD ČTYŘICET LET.

Roztřeseně jsem rozklikla článek.

Dnes kolem jedenácté hodiny dopolední bylo zjištěno úmrtí tří mužů v místní věznici. Jedním z nich je také obávaný Karel Brádl, přezdívaný jako "Krvavý Kajko". Jedná se o několikanásobného vraha. Za jeho činy byl odsouzen na doživotí před dvěma lety.
Dalším ze zemřelých vězňů je Otto Schwarz. V jeho sedmačtyřiceti letech se pokusil fyzicky ublížit své vlastní sedmnáctileté dceři. Ve věznici trávil teprve třetí měsíc.
Třetím ...

Nemusela jsem číst dál. Zemřel? Draly se mi slzy do očí. Zemřel. Konec. Konec všeho... Ne, to nemůže být pravda. Slzy mi tekly proudem po obličeji. Divíte se proč? Vždyť mě chtěl zabít, že?
Ale i přes to všechno. Je to - byl to můj otec. Byl... To je strašné.
Sedím tam tak na posteli, civím do stěny. Nevnímám cinkání messengeru na mobilu, nevnímám volání Deedeeiné matky. Nevnímám nic. Nic, absolutně nic.
Jen tan tak sedím a hledím na stěnu. Je tak bílá... Jako nebe. Tak. Nebe. Potká se můj táta s maminkou? Nebo hřešil natolik aby...
Už jsou oba dva pryč. Nemám nikoho. Jen babičku v Rakousku. Daleko ale. Bydí až u hranic se Švýcarsekem a Německem. To je přes osm hofin cesty autem... A babičku jsem stejně viděla snad jen třikrát. Nestojí o mě. Asi si na mě ani nevzpomněla... Ne. Takže opravdu nemám nikoho.

Konečně jsem se probrala a podívala se na mobil, kdo mi to psal. Kuba! Asi bych měla radost, ale teď ne. Vůbec. Bylo mi to jedno.

Kuba:
Ahoj, nechtěla by ses ještě dnes večer někam projít? :)

Zprávu jsem jen zobrazila ale neodpověděla.

Kuba:
Děje se něco Tess?

Tereza:
V kolik a kde?

Kuba:
Přijdu k vám. :)

Tereza:
Ne, to ne, hlavně nezvoň, ani neťukej. Dostala bych nadáno. Přijď zezadu, jakoby od zahrady. Ja tam vylezu oknem ;-)

Kuba:
Dobře. V deset?

Tereza:
Ok :)

Kuba:
Budu čekat :)

Tereza:
Fajn, těším se...

Kuba:
Taky taky :D

Tereza:
Tak zatím

Kuba:
Pa :-*

Tereza:
Papa :)