V záři reflektorů

37*

Blížím se k té postavě.
Počkat! Má stejnou mikinu, jako mýval Adam...
Ne! To nemůže bý Adam...
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

"Dave? Co tady...?" to je náhodička
"Terezo, ahoj. Jsem rád, že jsi přišla." usmál se
"To ty jsi psal ten dopis? Podívej se na mě! Psal jsi to?!" chvěje se mi hlas. Pousmál se a chytl mě za zápěstí. Trochu hrůzostrašně se zasmál.
"Vždyť ty toho ještě tolik nevíš! Pojď jdeme!" řekl rázně a zatáhl mě za ruku. Bolelo to. Sykla jsem bolestí.

Táhl mě za sebou parkem a já jsem nevěděla, co mám dělat.
Kam mě táhne?
Kam to jdeme?
Co to má všechno znamenat?
Zachází teď semnou, jako s hadrem. Zatáhl mě znovu za zápěstí. "Au!"
"Drž hubu a pojď!"

To mě dorazilo. Začala jsem do něj bušit a zapírat se, ale měl obrovskou sílu, přetáhl mě. Mlátila jsem mu do zad. Neho sevření však bylo pevnější a pevnější.
Říkala jsem si, že je asi konec. Že mě teď někde znásilní a pak zabije. Táhl mě ke křoví, co bylo už jen pár metrů od nás. Tak to mi pak už bylo jané. Chce mě znásilnit. Co jiného by asi tam chtěl?
Zastavila jsem se a trhla sebou. Dave taky. "Ty hajzle!" procedila jsem mezi zuby "Ty hajzle jeden!" zaječela jsem a levou rukou jsem ho celkem dobře (na to, že to bylo levačkou) praštila do tváře. "Jau! Pi*a!" chytil se za líc.

Tohle byla moje šance. Teď! Rozběhla jsem se co nejvíc jsem mohla a utíkala temným parkem. Běžela jsem dál a dál, co jen jsem mohla i když se mi v zimních botech na podpadku neběželo zrovna nejlíp. Zahnula jsem doprava a mířila k hlavní bráně.
Ohlédla jsem se. Nikdo za mnou neběžel. Nebo jsem mu utekla a ztratil mě. Park má více východů, snad neviděl, kam přesně běžím...

Narazila jsem do někoho. To je zase trapas. Terezo ty nevydržíš den bez nějakýho propadáku! Ale...

"Je, Kubo...!"