...jsem vlastně obyčejná sedmnáctiletá holka... Obyčejná holka s neobyčejným příběhem.
^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^
Příběh dívky, která to nemá v životě jednoduché... Potřebuje zpěv, tanec, lásku, rodinu, přátele, ...
Ale ne všechno je v životě zadarmo...
"Určitě." řekla Deedeeina mamka "A souhlasíte tedy s tím, že u vás Tereza, jakož to nezletilé dítě, může bydlet do dne svých osmnáctých narozenin..." ptala se policistka s dlouhým blonďatým culíkem.
"To je samozřejmost. Do Terezčiných osmnáctin minimálně." řekla a usmála se na mě. Úžasná. Je úžasná! Přesně jako moje... Ne. Nesmím myslet na mamku. Teď určitě ne.
***
Když jsme odcházely z policie, stavily jsme se ještě do cukrárny. Dala jsem si muffin z ovesných volček a banánu. Bez cukru a mouky. Paní Dolišková nad mým stravováním trochu vyvracela oči, ale nic mi nezakazovala. Deedee začal zvonit telefon. "Ano? - Ahoj! - Ne, ne, vůbec. Co potřebuješ? - Je, to je boží! - Aha - Aha - A v kolik? - Jo, na pohodu - Kam že? - To neznám... - Uuu jo to by bylo super. Tak jo, tak zatím - jojo pá." ukončila to
"Tess, Filip volal, že prý se s námi ten chlápek z 4U chce na něčem domluvit a potřebuje pár věcí podepsat. Za hoďku pro nás přijedou k nám." "To je super!" "No to je!" usmála se a objala mě. Její máma zaplatila a nastoupily jsme do auta.
Doma - no, skoro doma - jsem se převlékla do džínových kalhot a bledě modrého tílka.
Asi za půl hodiny kdosi zazvonil. Kuba s Filipem! Vyběhly jsme s Deedee ven a já jsem zůstala strnule stát. Motorky? To jako pojedeme na motorkách? No nenee...
"Ahoj," řekl Filip, vzal Deedee kolem pasu a dal jí pusu. "Áhoj," prohodila jsem. Překvápko? "Čau," kývl nakonec Kuba. Usmala jsem se na něj.
"Tak Dee, ty pojedeš semnou a Tess s Kubou?" usmál se, Deedee nepouštěl "Fajn," řekl Kuba a ušklíbl se na mě Podal mi helmu. Potom nastartoval motorku a naznačil, abych si nasedla. Seděla jsem za ním a držela ho kolem pasu. Trochu jsem se bála. Přitiskla jsem se k němu víc.
Filip s Dee už byli dávno před námi. "Dobrý?" křičel "Jo, v pohodě" křičela jsem taky Stejně jsem se přitiskla zase o kousíček víc. V dálce byla už vidět Filipova motorka. A už jsme jeli vedle sebe.
"Jedeme napřed, vy si jeďte v klidu." řval Filip na Kubu. Ten přikývl.
Zase nam zmizeli z dohledu. Jeli jsme si opravdu na pohodu. V klídku, ani ne rychle,ani ne pomalu... Prostě napohodu. "Žiješ?" uchechtl se "Ne!" zasmála jsem se "Dobrý, jedem dál!" smal se taky a trochu přidal plyn.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jeli jsme kolem nějaké odbočky na lesní cestu. Už z dálky se mi zdálo, že tam vidím stát motorku. Když jsme ale jeli kolem, pozorně jsem se dívala. A kdo tam nebyl! Deedee s Filipem. A Deedee za křovím bez trička. Bože můj!
Když jsme dorazili na místo, Kuba mi pomohl sesednout. "Díky, bylo to super!" řekla jsem "Bylo," usmál se
Najednou přijela Dee s Filipem. Když si sundala helmu, bylo na ní vidět, jak je ještě rudá... Řekla jsem si ale, že ji nebudu řešit. Vešli jsme do budovy s obrovským nápisem 4U
"Dobrý den, my jdeme -" začal Kuba "Děcka! Tady, to je pro mě, Dášo, ty prosímtě pusť." volal Marek Stránský na paní na recepci. Ta nám uvolnila turniket a všichni jsme prošli. Marek nás vedl dlouhou chodbou až nakonci zahnul doprava. Byly tam čtyři židle vede sebe u podélného stolu. Naproti nim byla jedna. Na každém místě byla sklenička vody a pár paírů a propiska.
Zasedla jsem nejlbíž oknu. Vedle mě Kuba, potom Filip na na druhý kraj Dee. "Jsem rád, že jste přišli" řekl Marek
