"Všechno co se děje, má svůj smysl..."
Ta věta se nedá zapomenout. Je v ní tolik pravdy a přitom tolik lži...
"Pamatuju, nedá se zapomenout"
"Tak vidíš, všechno bude OK."
"To ale není přece tak jednoduchý... Já nemám nic. Nemám školu, nemám peníze. Ty máš maturitu, což znamená v dnešní době úplně všechno, takže ti může být už vlastně všechno jedno a nem-" skočil mi do řeči
"Ano, maturitu sice mám. Ale jedno mi to není, i když by mohlo být..."
"Proč?"
"Protože mám u sebe člověka, který je na tom trochu hůř a kdyby to šlo, dám mu svoje vzdělání a půjdu si odmaturovat podruhé..."
"Proč bys to dělal? Maturita není nic."
"Protože toho člověka mám moc rád. Miluju tu osobu, víš? Miluju tě Terezo." řekl a políbil mě
"Já tebe taky." usmála jsem se vděčně
Procházeli jsme se po poli, drželi jsme jeden druhého za ruce. Potom jsme si lehli na zem a pozorovali hvězdy. Byli jich tam tisíce. Co tisíce. Snad mi miliony, možná i miliardy. Miliardy hvězd.
"Přej si něco!"
"Co? Proč, copak padá hvězda?"
"Ne, jen tak" uchechl se
"A proč, když se mi to nevyplní?"
"Jak to víš?"
"Nevěřím tomu. Věřím v osud, ale tomuto prostě ne."
"Co je to osud. Popiš mi to."
"Osud je něco plného štěstí, nenávisti, pravdy, lží, přatelství, hádek, souladu, zvratů, lásky... Nedá se dost dobře popsat. Je to vlastně něco, co určuje tvoji budoucnost, něco co moc dobře ví co se ti stane, ať už dobrého či zlého."
Leželi jsme tam a koukali na noční oblohu. Úžasný to bylo...
"Představuju si to jako nějakou obrovskou skříň s šuplíky. Každý šuplík patří jendomu z nás. Na našem šuplíku je vždy napsáno naše jméno, datum narození a datum, kdy zemřeme. Když otevřeš šuplík kohokoli z nás, najdeš v něm nespočet možných složek a archů. Každá složka znamená jednu klíčovou událost v našem životě. Něco, co nám zůstane v hlavě až do smrti. Rozumíš?"
"Pokračuj."
"Ve složkách je sepsáno všechno. Kdy se co přesně stalo, nebo stane. Kde se to stalo, nebo stane. Kdo byl, nebo bude přítomen, za jakých okolností se vše uskutečnilo, nebo uskuteční.
Máme tam taky každý napsáno naše vztahy s rodinou, sourozenci, partnery... Je tam vepsáno naše chování a přesně co kdy uděláme. I to, kdy položíš sklenici na stůl, i to, s kým kde kdy budeš a i to, jak moc ti na někom záleží. Chápeš?"
"A můžu svůj osud změnit?"
"Myslím, že ne. Ale můžeš se ho naučit poznávat."
"Ty to umíš?"
"Ne. Neumím. Ani to umět nechci. Nechci vědět, proc se mi tohle všechno děje. Proč někdo tam nahoře chce, abych takhle trpěla."
"Někdo nahoře chce abys trpěla?"
"Asi..."
"Ale někdo tady dole chce, abys na to už nemyslela a byla znovu ta usměvavá Terezka, kterou zná."
"Ty jsi fakt tele." zasmala jsem se
"Půjdeme?" zeptal se pak
"Můžeme" řekla jsem a zvedla se
ČTEŠ
V záři reflektorů
Teen Fiction...jsem vlastně obyčejná sedmnáctiletá holka... Obyčejná holka s neobyčejným příběhem. ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ Příběh dívky, která to nemá v životě jednoduché... Potřebuje zpěv, tanec, lásku, rodinu, přátele, ... Ale ne všechno je v životě zadarmo...
