V záři reflektorů

42*

Na pyžamo jsem si natáhla jsem tepláky a mikinu. Slezla jsem zkušeně po střeše.
Proč zkušeně? Už jsem tak párkrát viděla vylízat Dee, když jsme spolu dřív chodily někam na tajňačku pařit, ale já jsem si to už tady taky párkrát zkusila.

Deedeeina mamka je hodná, to jo, stará se o mě jako o mimino. Mám tady všechno. Ale... Někdy to s tou péčí až moc přehání. To jednou zase ve zprávách řekli že tadyhle chodí nějakej úchyl, tamhle zase našli mrtvou holku, jinde zase že znásilňují mladé dívky a tak... Ve zkratce jsem prostě měla třeba týden zakázaný chodit ven po osmý večer. Jako kdyby mi bylo pět... Ano, prostě když v televizi řekli, že je tady nějakej pedofil nebo co, tak jsem po osmý hodině nesměla ani pomalu okno otevřít, aby se mi něco nestalo. A pozor! Když zprávy v televizi ohlásí "čistý vzduch", i přes to musím být do půl desátý doma a už nikam nechodit. No pochopitelně to moc nedodržuju... Třeba jako dnes.
Dnes jsem ale byla jako omámená. Dnes jsem se dizvěděla tak zdrcující informace, že jsem jedu chvíli myslela, že do nezvládnu... Bylo mi jedno že mám vlasy jak Racochejl, že vypadám jako nějaká fetka protože rozteklá řasenka z toho, jak jsem brečela mi udělala černočerné kruhy pod očima... Dnes je mi všechno jedno.

U plotu stála postava. Typická Kubova postava. Sportovní, přibližně 185 cm vysoká, štíhlá, ale přitom mohutná postava. To byl Kuba.
Slezla jsem pomocí římsy dolů a vydala se směrem k postavě. Pohla se taky směrem ke mě.
Byla jsem pořád duchem úplně mimo, kvůli tomu, co jsem se dozvěděla asi před hodinou...

"Ahoj" dal mi pusu na tvář. Neodpověděla jsem. Nevnímala jsem.
"Stalo se něco Tess? Jsi OK?"
"Táta umřel." řekla jsem jen a rozbrečela jsem se.
"Je-ale... To nevadí... Terezko, to bude dobrý... Pojď, půjdeme se projít ať si vyčistíš hlavu, jo?" stiskl mi ruku.

Rozešli jsme se směrem k plotu. Kuba mi pomohl přelést a pak ho sám ladně přeskočil. Šli jsme vedle sebe po poli. Byla tma, velká tma. Viděla jsem sotva na jeden krok.
"Lepší?" usmál se. Přikývla jsem. Hned mě napadlo, že mu musím říct o studiu. O tom, že je po všem.
"Kubi, dneska je prokletej den..." začala jsem. Nic neříkal, šel pořád dál stejnym tempem. Jako bych nic neřekla.
"Nejenom, že táta už..." posmrkla jsem "ale... studio, víš, prostě..."
"Ty to víš? Kdo ti to řekl?"
"Deedee, proč? Sám bys mi to neřekl?"
"Ale jasně, že řekl... Jen prostě když tě tady teď vidím, nechtěl jsem tě zatěžovat další zbytečností."
"Zbytečností? Tohle ti připadá jako zbytečnost, Kubo?! Já nemám nic. Nic, prostě jen základku. S tou můžu jít tak maximálně vyklízet na veřejný záchody. Nemám maturitu, nemám peníze, nemám práci, za chvíli nebudu mít kde bydlet..." zvýšila jsem zoufale hlas.
Nechtěla jsem na něj křičet. Bylo toho na mě tolik... To se nedá popsat...
"Tak takhle jsem to nemyslel." řekl "je to strašný, já vím. Ale, to zvládneme, jo? Pamatuješ, co jsem ti říkal?"

"Všechno co se děje má svůj smysl"