V záři reflektorů

4*

"Tereza Schwarz, prosím!" zavolala tlustá paní hlubokým hlasem.
Jdu na řadu. Nadechla jsem se. Jdeme na to Tess... pomyslela jsem si.

"Dobrý den," pozdravila jsem nesměle
"Ahoj." pozdravila druhá žena, sedících v komisi "Dobrý, dobrý" pobroukával mladý muž sedící vedle.
Tlustá paní zasedla vedle těch dvou. "Tak pojď!" usmála se druhá, černovlasá žena a kývla na mě.

Rozepnula jsem svou kabelku a podala komisi texty a akordy písní. Abych to upřesnila - mám zahrát tři písničky. Jednu nějakou starší, druhou pop a třetí libovolnou. Aspoň jedna znich by měla být v angličtině, nebo jiném cizím jazyce.

Vydechla jsem si. Mladý muž se pousmál při pohledu na texty. Trochu mě to zarazilo... Všichni tři si cosi zapsali a potom pokývali postupně hlavou. To byl signál, že můžu. Vylezla jsem na podium a zamířila ke klavíru. Svítila na mě všechna světla, takže komisi prakticky nebylo vidět. Zasedla jsem ke klavíru a upravila si mikrofon. Pohledem jsem se domluvila s tlustou paní, že můžu začít. Zahrála jsem pár akordů. Pak to začlo...

When I find myself in times of troble,
mother Marry comes to me...
Speaking words of wisdom, let it be...

Neměla jsem trému. Spíš jsem se blála toho nejhoršího. Že mě nepřijmou. Jak jsem ale pololžila prsty na klávesy, strach byl ten tam. Užívala jsem si to na maximum. Zpěv a hudba jsou pro mě něco nepředstavitelného.

Yeah, there will be an answer, let it be.
Let it be, let it be, let it be, let it be...
There will be an answer, let it be!

Konec. Komise tleskala. Byla jsem v rozpacích. Přehodila jsem papíry s akordama a textem písničky... Hraju teď úplně uvolněně. Matně vidím proti světlům, jak muž v komisi šeptá cosi tlusté paní. Tlustá paní pokývala hlavou a usmála se směrem ke mně.

Nést se řekou dál, doplout až tam, kde sílu ztrácí...

Vnímala jsem, jak se můj hlas nese sálem. Jak se tóny klavíru rozeznívají. Bože, jak já ten pocit miluju!

Láska umí víc, ta na tisíce hvězd ti dává...

No jo, Lucka Vondráčková - osvědčená klasika. Mám ji opravdu ráda. Její písničky zpívám skoro pořád. Teda když tata není doma. Nepřeje si, abych zpívala. A už vůbec ne doma. Ale mě absolutně nezajímá, co on chce. Je mi ukradenej. Nechci si jím otravovat život. Zpěv... to je to, co k životu potřebju...

Teď přišla chvíle, na kterou jsem doma tolikrát cvičila. Mobil, který jsem měla v kabelce už připojený v minirepráku, zmáčknu v pauze, kdy budu zpívat chvilku bez klavíru. Dozpívám poslední pasáž...

Ty máš dost odhodlání, já mám přání. Nás nic nezachrání! ...

CVAK!

Mikrofon jsem si vzala do ruky a postavila se. Šla jsem až na kraj pódia a pomalu, abych písničku udýchala :D jsem začala tančit svou pečlivě promyšlenou sestavu. Pár kreací i na motivy Lucky Vondráčkové. Černovlasá žena v komisi si cosi zapsala do papírů.

- KONEC. Je na řadě poslední písnička.
"Terezo?" oslovil mě muž z komise. Ani nečekal na moji odpověď a pokračoval. "Máš opravdu talent. Nádherně zpíváš. Na tom se shodneme všichni," podíval se na ženy vedle něj a ty jen s úsměvem pokývaly "jakou sis vybrala poslední píseň?" byla jsem v rozpacích
"Ještě se mi směj od Petry Janů."
"Tak to si ještě poslechneme, ne?" řekl a podíval se opět na obě ženy. "Určitě, tu mám moc ráda." řekla černovlasá
Tlustá pokývala hlavou.

A tak jsem jim zazpívala i tu poslední písničku. I když jsem nechápala, co komise před tím řešila, usmála jsem se na ně nesměle a přistoupila k nim.

"Terezo," začala vážným tónem tlustá paní "jde na tobě vidět, že zpěv tě opravdu baví," usmála jsem se.
"rozhodli jsme se, že tě přijímáme. A oznamujeme ti to už teď schválně, protože bychom se tě chtěli zeptat, jestli bys chtěla zazpívat pozítří na charitativním koncertě naší konzervatoře." mrkla na mě tlustá a pousmála se.

"Tak? Co na to říkáš?" zakřenil se muž
"Vždyť je z toho uplně vyjukaná," řekla černovlasá žena.
"Ježiš... děkuju vám moc" pípla jsem.
"... na charitativním koncertě?" opakovala jsem. Ne, to není možný...
"Ano," usmál se muž "máš čas?"
"Mám," řekla jsem s úsměvem
"Tady nám vyplň e-mail a napíšeme si," podala mi propisku černovlasá...