Secret [DOKONČENO]

36. Momo, prosím....

Pozvala jsem Droye k sobě domů. Byli sice pět ráno, ale jak já tak i on byl unavený. Možná bydlel naproti, ale ke mě to bylo blíže. Neprotestoval. Vešli jsme do mého domu a já jsem si ihned uvědomila, že má postel je pro dnešek plná. Ukázala jsem na gauč. Přinesla jsem deku s tátovi ložnice a položili jsme se oba dva na ten prostorný kus nábytku, za který jsem najednou byla vděčná. Položila jsem se celým svým tělem na jeho a propletli jsme si společně prsty. Druhou rukou nás Droy přikývl a pak mi rukou zajel do černých vlasů. ,,Dobrou..." Šeptl po chvíli. Zívla jsem spokojeně a nakonec jsem usnula. Naposledy jsem si pamatovala jak si jeho prsty hráli s mýma.

Vzbudilo mě vrzání těch otravných starých schodů. Pomalu jsem otevřela unavená očka a zahleděla jsem se na rozmazanou malou postavu, obléknutou v tátově košili. ,,Momo?" Šeptla jsem její jméno. Ona se jen zastavila a zahleděla se na mě jak ležím na Droyovi. Ihned jak ho zahlédla vyběhla schody zpátky do mého pokoje. Rychle jsem sebou škubla, čímž jsem bouchla Droye do břicha. ,,Au." ,,Promiň." Šeptla jsem a pomalu jsem se začala zvedat ,,To je trubka." Řekl Droy a přikryl si rukou oči. Převalila jsem se přes něho a rozeběhla jsem se za ní. Nemohla jsem s Droyem souhlasit, jenže on nevěděl co se všechno včera stalo. No a to ten den tak pěkně začal. Ach jo.

Otevřela jsem dveře svého pokoje a zadívala jsem se na ní jak sedí na okenním parapetu a hladí moji bělostnou kočku, která se rozhodla po dlouhé době vrátit domů. ,,Momo?" Zmiňovaná dívka si rychle otřela oči a zadívala se na mě. ,,Jsem v pohodě, jen..." ,,Nic se mezi mnou a Droyem nestalo. Včera....teda dneska kolem páté mi volal. Takuyovi totiž trochu hráblo. Chtěl skočit z budovy, skoncovat to." ,,Proto si to s Droyem dala dohromady?" ,,Ne! Šla jsem za nimi...spíše běžela a Takuyu jsem přemluvila. On mi řekl, že počká." Momo položila Vločku na podlahu a pomalu se zvedla. ,,Přestaň se takhle laskavě chovat. Já myslela, že máš Kura a že..." ,,Do háje Carol, ale já Droye pořád miluji!" Ta slova mě donutila plakat. Najednou mi došlo, že přece jenom někomu vždy budu ubližovat. Že nebudu mít krásný konec, protože vždy tu budou i druzí s jejich minulostí. ,,Momo, prosím..." To bylo jediné na co jsem se zmohla. Bylo to to jediné co mě tehdy napadlo. ,,Já to chápu. Jen..." ,,Momo..." Otočila jsem se na blonďatého chlapce a na jeho smutná očka. ,,Carol můžeš nás na chvíli nechat?" ,,Hm." Přikývla jsem. Co jediného jsem mohla dělat? Tohle bylo mimo mě. Ty dva už si to dávno potřebovali vysvětlit. Potřebovali už konečně klid v duši. Vzala jsem svoji bělostnou kočičku do náruče a pomalu jsem sešla schody. Zavřela jsem dveře a padla jsem na gauč. Zajímalo mě co si ti dva říkají. Co si potřebují ještě říct. Jenže jsem musela být ta rozumná. Musela jsem se zachovat dospěle a co dělají dospělí? Pijí kávu. Jenže ty přece nechceš kávu, snažíš se být bez ní. Napomenula jsem sama sebe. Jenže už jsem znova stála na nohou a pomalu jsem se loudala do kuchyně. Udělám si aspoň kakao. V tom žádný kofein není. Hmátla jsem po žluté krabičce a začala jsem si připravovat mléko. Přitom všem si vzpomněla na ten první den, kdy k nám přijela malá Momo.

Tak co myslíte, že ti dva řeší? Jak byste se na Carolinině místě zachovali?

Jinak hrozně díky všem kdo čtete, protože jsem nikdy nečekala, že by tento příběh mohl přesáhnout hranici 2K. Jen chci říct, že je to jen díky vám, takže vám znovu děkuji.

Vote&Coment