Secret [DOKONČENO]

58. Zabij nebo budeš zabita

Zadívala jsem se mezi její lopatky a pousmála jsem se znova nad její velikostí. Malá drobná dívka vypadající na dvanáct let, které je přes třicet let. Neuvěřitelné a přesto možné. ,,Tady to bude stačit." Zavelela svým rozhodným hlasem a já jsem se nehodlala udělat další krok navíc. Moc pohybu. Blue se pomalu otočila a rozepnula si knoflíky od svého narůžovělého svetříku. Z očí jí vycházela jiskra jenž prozrazovala její nadšení. To mi nahánělo strach. Již několik týdnu jsem se pohybovala v okolí velkého domu, který jsem sdílela se svoji nově nalezenou matkou, Demi a Blue. Byli jsme tam my tři v asi dvaceti pokojovém domě, který obstarávali sluhové. Nebyli nijak nuceni do práce. Vše dělali s radostí. Říkávali, že to mé matce dluží, že jim dala střechu nad hlavu. Já jsem takový pocit, ale neměla. Místo toho jsem si ten pobyt vůbec neužívala. Možná proto jsem až do západu slunce pobývala venku a dýchala čerstvý vzduch z okolních lesů. ,,Na co to stačí?" Optala jsem se po chvíli nadšené Blue. ,,Na naši první lekci." Další studium. Po celou dobu co jsem zde, furt něco studuji. Venku studuji s Demi své nové schopnosti a vevnitř pročítám staré deníky svých rodinných příbuzných po boku své matky. Nenáviděla jsem to a každý den jsem toužila po té se vrátit v čase. Jen do té doby kdy jsem se viděla naposledy s Droyem a uposlechnout jeho přání. Měla jsem tehdy s ním zůstat. Jenže já hloupá jsem ho odstrčila a nechala o samotě. ,,První lekci? Trénujeme již spolu od mého příchodu do školy." ,,To samozřejmě, ale to byli jen tvé běžecké schopnosti. Teď konečně začne sranda." Na to se v její drobné ručičce objevil rudě zabarvený meč, kterým mířila přímo na mě. ,,Pojď na mě jako na nepřítele. Představ si tu osobu jenž toužíš zabít." Vytáhla jsem svoji malou dýku a nechala jsem její čepel se prodloužit a uchopila jsem silněji rukojeť. ,,Přestaň to držet tak křečovitě. Možná by bylo super ti připomenout jedno pravidlo. Zabij, nebo budeš zabit." ,,Tss." Blue se odrazila chodidly od země a poskokem se objevila přímo vedle mě. Poslala svoji čepel na mě z pravé strany. Rychle jsem zaregistrovala pohyb a několika úhyby jsem se dostala s jejího dosahu. Pozměnila jsem rychle svůj postoj a jakmile se Blue odrazila, odrazila jsem se též. Naše čepele se dotkly, ale nesoutěžili jsme v síle. Rychle jsme meče od sebe odtáhly a já jednou otočkou jsem se potkala znovu s jejím mečem, který přišel z dolní části. Silněji jsme přirazila na její meč a výskokem jsem se dostala za její drobnou postavu. Rychle jsem se po ní ohnala mečem, ale ona se najednou vypařila. ,,Bojuj jako mág." ,,Tss." Procedila jsem mezi zuby a upravila si uchopení meče.

Dýchej! Napomenula jsem sama sebe v duchu. Hlavně dýchej! Zavřela jsem pomalu oči a zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. Uslyšela jsem jemný vánek hrající si s jarním listím rostoucím na vrcholcích stromů. V dálce jsem rozeznala soví houkání a zpěv ostatních ptáků. Tón za tónem se linul krajinou a já nechala své tělo aby nabíralo všechnu magii. Než jsem se, ale stačila znovu nadechnout moji kontrolu vyrušilo praskání malých větvích severně od mé postavy. Mám ji. Povolila jsem sevření meče a nechala jsem znovu jeho formu projít změnou. Místo meče jsem teď držela svůj oblíbený luk a šípy. Otevřela jsem oči a otočila jsem se k severu, přičemž jsem přiložila šíp k tětivě a následně jsem ji natáhla. S výdechem jsem tětivu pustila a tím vypustila šíp letící přímo k cíli. ,,Kurva!" Ozvalo se z keře, ze kterého po chvíli vykoukla Blue s šípem zaraženým v rameni. ,,Prohrála si." Šeptla jsem s úsměvem na tváři. Ještě v tu chvíli jsem nevěděla o tom co se děje v okolním světě.

Po včerejší pauze je tu konečně další kapitola. Velmi se vám omlouvám za moji lenost, ale je toho teď na mě dost. Jsem jak fyzicky, tak i psychicky vyčerpaná a k počítači se dostávám až kolem desáté hodiny, kdy už jsem fakt vyždímaná a toužím jen po ulehnutí do postele. Takže i když jsem v úterý večer trochu poletovala po internetu, neměla jsem chuť nic psát. Donutila jsem se až ve středu k tomu usednout a taky to tak vypadá. Odfláknuté to je a je to o ničem. Přemýšlím, že na chvíli možná skončím, protože je toho fakt moc, ale pak mi zase v hlavě přeskočí a říkám si že to nejde, protože do háje když už jsem se do toho vrhla tak to musím dělat naplno. No nevím. Uvidím sama jak to půjde.

Samozřejmě pokud se vám i přesto, že je tato kapitola psána na rychlo líbí budu ráda za každý koment a vote, který zde zanecháte. Dávají mi najevo, že se kniha líbí a opravdu si toho nejen vážím, ale i mě to potěší.

Coment&Vote

#DadaRac