Secret [DOKONČENO]

70. Kamarádky navždy?

Jediné zahoukání sovy a celý souboj mohl začít a i když už dávno se ten pták ozval my jen stáli a hleděli jedna na druhou. Ona s lítostivým pohledem a já s hrdým ale přesto ustrašeným pohledem. Přece jen jsme byli kamarádky od malička. Pamatuji si na ten den kdy jsem to copaté trdlo potkala a teď proti ní musím stát. Nakonec jsem se to, ale dlužila. Nehodlám Droye nechat na holičkách. Vždyť on už mě tolikrát zachránil, tak já musím taky. Rozhodla jsem se. Během vteřiny jsem se nohama odrazila a rozeběhla jsme se přímo k ní. Svýma pěstmi jsem začala narážet do jejího blokovaní. Každému mému útoku se úspěšně uhnula. Nehodlám prohrát. Během vteřiny moji pěst obalil plamen a já jí narazila přímo do jejího blokovaní. Ona jen zasyčela bolestí, ale přesto pokračovala. Tentokrát zaútočila ona. Ani ona nehodlala prohrát. Takovouhle jsme jí znala.

,,Carol, pojď dolů." Seskákala jsem velké schody dolů a zadívala jsem se na cizí lidi stojící ve dveřích a na své rodiče. ,,Tohle je náš nejnovější přírůstek do rodiny. Carol, tohle je pan a paní Mischizuko." ,,Dobrý den." ,,Ta je tak roztomilá!" Zajásala menší žena s krásně vlnitými vlasy a přispěchala ke mě. Vzala mě do náruče a pročísla moje krátké vlasy. ,,Překrásná. Momo, pojď sem." Něčí hlavička se objevila za nohama postaršího muže a znova se schovala. ,,Je trochu stydlivá." Řekla žena a došla pro malou dívenku s dvěma světlými copy. ,,Tohle je naše Momo. Momo tohle je Carol." ,,Ahoj." Špitla a schovala se za madam. ,,Ahoj." Řekla jsem s úsměvem na tváři. ,,Co kdybyste si šli hrát na zahradu?" ,,Ne!" Zakřičela Momo a mnou projel zvláštní pocit. ,,To nevadí. Až budeš mít chuť tak přijď. Je to tamtudy." Špitla jsem a vyběhla ven, kde už si na pískovišti hrál můj bratr.

Její pěst se zaryla do mého obličeje. Pár centimetrů jsem couvla a vytáhla z pouzdra dýku, která se ihned změnila v meč. Momo nezaváhala ani na minutu a také vytáhla svoji zbraň. Naše čepele se setkali. Ostří o sebe dřelo a tlak, který se mezi námi vytvářel byl k nesnesení. Využila jsem povolení, pokrčila se a nechala jsem svůj meč obalit plameny. Zaútočila jsem zprava a jakmile se meč dotkl jen kousku látky, chytila. Odskákala jsem stranou a zadívala jsem se na Momo, která vzteky svlékla svoji oblíbenou košili, která pomalu shořela. ,,Jsi tak..." ,,Co si čekala?! Že jen kvůli tomu, že tě znám od mala tě nechám vyhrát? Něco dlužím!" ,,Tak proč nepoužiješ vše co umíš?" Známá taktika. Snažila se mě jen naštvat abych využila všechnu svoji magii. Nehodlám ji na to skočit. ,,Nejsem taková jako před několika lety Momo." Špitla jsem a nechala jsem plameny aby zaútočili na její tělo.

Seděla jsem na pískovišti a sledovala svého bratra jak staví bábovičky ve tvaru dortů, motýlů a medvědů? Hrála jsem si s prsty když se její postava objevila vedle mě. ,,Mohu se přidat?" Špitla slabým hláskem. ,,Samozřejmě." Řekla jsem šťastně, čímž jsem jí překvapila. ,,Proč si na mě tak hodná?" ,,Protože můžeme být kamarádky ne?" ,,Proč bychom měli? Jsme každá jiná." ,,A to vadí?" Všimla jsem si jak v jejich očích narůstá údiv. ,,Já nevím. U nás ano." ,,Teď si, ale tady." ,,To je pravda. Buďme kamarádky." ,,Ano, buďme kamarádky navždy."

Momo vyskočila do vzduchu a vyhnula se plamenům. Přistála několik metrů dále a chytila pevněji svoji zbraň. Ať jste sebevíc skvělý bojovníci jedno nikdy nedokážete. Nikdy nedokážete přestřihnout něco co se vytvářelo tolik let. Můj vztah s Momo bylo to nejlepší na mém dětství. Každou chvíli jsme si dopisovali a když se u nás objevila užívali jsme si ten čas jak nejvíce jsme mohly. Nakonec jsem poznala Momo jako velmi praštěnou dívku, která se do všeho vždy zapálí. Teď ale když přede mnou stála se zbraní mířící na mé srdce, jsem něco pochopila. Ať se stane cokoliv, vždy tu bude aby mi pomohla a možná proto... možná proto teď nehodlala prohrát. Chtěla abych se konečně rozhodla a já se rozhodla.