Secret [DOKONČENO]

6. Déšť...Možná tě...

Odpolední vyučování. Takuyova skupina již dávno skončila a tak dneska budu muset domů pěšky. Nevadí mi to. Teda nevadilo mi to dokud jsem nevyšla ven a neviděla jsem jak kapka za kapkou dopadá na zem. Déšť. Proč? Může mi někdo říct co jsem komu udělala? Povzdechla jsem a začala jsem v tašce lovit deštník, který jsem si určitě zabalila. Prosím. Zabalila jsem si ho, určitě jo. Jenže pak se mi vybavilo jak jsem dneska vyběhla rychle z domu a nechala svůj překrásný modrý deštník na věšáku. Nervózně jsem si prohrábla své černé vlasy a zaklela jsem. ,,To se k tak pěkné holce nehodí." Řekl ten strašně přeslazený hlas. ,,Ahoj Droyi." On se jenom usmál a zamával na mě klíčky. ,,Chceš svést?" Zapřemýšlela jsem se. ,,Ne." Řekla jsem po chvíli. ,,Nemám chuť být někde v keři znásilněna." ,,Za koho mě proboha máš?" ,,To nechceš vědět." Svázala jsem své černé vlasy do drdolu a vydala jsem se do toho počasí. Kapka za kapkou dopadala na moji odhalenou pokožku a mé nohy mě začali po chvíli studit. Budu to muset vydržet. Vlasy jsem měla brzo smočené ale lepší než s ním jet. Stoupala jsem pomalu do kopce a konečně jsem se dostala na most jenž byl najednou prázdný. Auta tudy nejela kvůli špatné cestě jenž by je čekala a lidé taky zmizeli. ,,Ach jo..." Najednou jsem chtěla aby se tu objevil Takuyo a nějak mě jako vždy zachránil. Postupovala jsem kalužemi v cestě. Klepala jsem se zimou a stěžovala si na všechno různé, protože jsem věděla že budu po tomhle rozhodně nemocná. ,,Ty jsi fakt velký pako." Prudce jsem se otočila a zahleděla jsem se na jeho postavu. V ruce dřímal deštník a spěchal přímo ke mě. ,,Takuyo?" Došel až ke mě a skryl mě pod deštník. ,,Jak sis mohla zapomenout deštník?" Nervózně jsem se usmála. On pro mě přišel? ,,Co tu děláš?" ,,Přece tě nenechám jít samotnou." Červenala jsem se jako rajče. ,,Děkuji." Než se Takuyo nadál přistála jsem mu kolem krku. ,,Moc děkuji." Chvíli jen nehybně stál ale poté své ruce obmotal kolem mého pasu a já jsem to pocítila. Ten příjemný pocit tepla a vřelosti. Co když ho...? Ne to není možné. Jenže co když? Odtáhla jsem se pomalu a zahleděla jsem se znova do jeho kaštanových očí. ,,Děje se něco?" ,,Já jen...." ,,Měli bychom jít nebo vážně onemocníš." ,,Ty si to slyšel?" ,,Prosím tebe. Tvé nadávání museli slyšet snad všichni." Zasmála jsem se a on se mnou. Nakonec jsem za Takuyu ráda. Přece jen to byl článek skládačky v mém životě. Potřebovala jsem ho. Kdo jiný by se o mě měl starat. Takuya byl přece tak klidný, milý ale přesto všechno velmi srandovní člověk. To on byl mojí záchranou.

Došli jsme pomalu před náš dům a já najednou pocítila, že chci Takuyu obejmout. ,,Takže jsme tady." ,,Nechceš zajít dovnitř se zahřát?" ,,Možná někdy jindy." Zesmutněla jsem. Co když to takhle cítím jenom já? Co když mě on bere jenom jako kamarádku? ,,Takuyo..." ,,Budeš chtít zítra zase odvést?" Proč mi vždy skákal do řeči? Pohlédla jsem do jeho kaštanových očí a konečně jsem to zahlédla. Tu malou jiskřičku naděje. ,,Jo budu ráda když mě odvezeš." ,,Takže se zítra zase uvidíme." ,,Jo..." Šeptla jsem. ,,Děje se něco?" ,,Já jen.... Víš.... Ono se to těžko říká." ,,Jasný takže se asi moc kamarádit nechceš co?" Vyjeveně jsem se na něho podívala. ,,Co? Takuyo takhle to není. Jsem ráda že jsem měla tu čest tě poznat." ,,To zní jak kdyby si mě ale nechtěla znát." ,,Tak tu poslední větu ignoruj, protože tě chci znát a chci tě více poznat." ,,Počkej vážně?" ,,Pro mě si velmi důležitý Takuyo.....Takuyo vždyť já tě...." Jeho rty se přitiskli na mé a zabránili mi v řeči. Po chvíli se odtáhl a položil své dlaně na mé tváře. ,,Promiň já jen..." Tentokrát jsem to byla já kdo ho zaskočil. Rozhodla jsem se to udělat taky. Znovu jsem přitiskla své rty na jeho a užívala jsem si ten příjemný pocit. Najednou mi bylo jedno, že prší. Byla jsem za tuhle situaci ráda, protože bez ní.... bez ní bych tě můj milý Takuyo nepotkala.

Tak jo, konečně se naše Caroline zamilovala.... Bylo to docela hezké gesto od Takuyi, že přišel ne?

Vote&Coment