Secret [DOKONČENO]

57. Samota

Z pohledu Momo

Položila jsem kelímek s rámenem na stůl a usadila jsem se do své typické polohy. Nohy blízko k bradě a rukama je uchytit. Stále jsem na sobě měla své pyžamo, které tvořilo tečkované tílko a malé kraťásky odhalující mé nohy. Povzdechla jsem si a položila hůlky na kouzelný kelímek s mým oblíbeným jídlem. Neměla jsem najednou chuť. Vytáhla jsem rychle mobil a zadívala jsem se na prázdnou obrazovku. Nikdo. Nepotřebovali mě. Byla jsem zase po dlouhé době sama. Znova jsem povzdechla a projela si rukou mezi svými pramínky vlasů. ,,Do háje." Zaklela jsem šeptem a udržela jen tak slzy tlačící se na povrch. Nebudu brečet. Dneska už ne. Rychle jsem vykouzlila gumičky a několika ladnými tahy jsem své nezbedné vlasy schovala do neúhledného drdolu. Položila jsem na stůl mobil a s popřáním dobré chutě jsem rozdělila hůlky a začala do sebe soukat tu překrásnou chuť japonských nudlích. Zatímco jsem do sebe pomalu ládovala tu chutnou porci, můj mobil se rozsvítil. Rychlostí světla jsem ho sebrala do rukou a zadívala jsem se na odesílatele. ,,Kuro?" Odemkla jsem rychle mobil a klikla na svítící ikonku pošty. ,,Nemáš čas?" Než jsem však stačila odpovědět ozval se domovní zvonek. ,,To si snad dělá prdel." Zaklela jsem znovu potichu a natáhla na sebe župan. Došla jsem ke dveřím, které mě ještě stále vraceli k tomu dni, kdy jsem naposledy viděla Carol. Zastavila jsem se v půli cesty a zapřemýšlela jsem se nad tím dnem. Kdybych jen Carol zastavila. Kdybych Takuyu donutila odejít. Kdybych...Slzy se znovu snažili dostat na povrch. ,,Buď silná Momo." Okřikla jsem sebe a vrazila si jednu výchovnou. ,,Všechno tohle už je jenom minulost." Již potřetí jsem povzdechla. Donutila jsem se dojít ke dveřím a pomalým tempem jsem je otevřela.

Slunce pomalu ozařovalo jeho dokonalou postavu. Na sobě měl jen ležáckou mikinu a na hlavě svůj oblíbený kšilt. Jeho tmavé vlasy krásně vlály ve větru a já se jen pohledem na něho donutila usmát. ,,Dobré ráno ospalče." Řekl a ležérně se opřel o rám domovních dveřích. ,,Dobré ráno." Šeptla jsem roztěkaně a zadívala jsem se do jeho překrásných očí. ,,Co potřebuješ?" ,,Přišel jsem tě zkontrolovat." ,,Proč?" ,,Protože jsi šílená." Dořekl a vešel bez pozvání do mého domu. ,,Kuro!" Zakřičela jsem jeho jméno, ale on i přesto pokračoval v cestě. Povalil se na jídelní židli a pobídl mě abych pokračovala ve své činnosti. ,,Kuro..." ,,Klidně se najez." Řekl úplně v pohodě, což mě odzbrojilo. ,,Vypadni." Řekla jsem nejdříve potichu ale poté jsem přidala na hlase. ,,Vypadni!" Kuro se, ale nehnul. ,,Vy-pa-dni!" Zaslabikovala jsem ale ani to s ním nehnulo. ,,Prostě se najez." Řekl s klidným výrazem ve tváři. ,,Argh!" Vyběhla jsem z kuchyně ke dveřím, ale on mi je zablokoval. ,,Kuro!" ,,Co to děláš Momo?" Udiveně jsem se zadívala do jeho smutné tváře. ,,Přestaň od sebe všechny odhánět. Slyšela si moc dobře. Droy ji najde. Přivede ji zpět. Tak přestaň být takováhle." ,,Jaká?!" ,,Chováš se úplně stejně jako tehdy kdy nás opustili kluci. Zavíráš se před minulostí a snažíš se zapomenout. Jenže to nejde. Už nejsme malé děti." Jeho ruce uchopili mé a já jsem se donutila sklopit zrak. ,,Víš jak moc nám ubližuješ? Jak moc ubližuješ mě?" ,,Nikoho nezajímám." Než jsem se dokázala vzpamatovat, jeho dlaň se bolestně obtiskla do mé tváře. ,,Do prdele co to meleš?! Mě do háje zajímáš! Vždyť já...já..." Vzhlédla jsem. Potřebovala jsem vidět jeho oči. ,,Vždyť já tě miluji Momo!"

Já vím kapitola o ničem, i o hovnu by byla lepší, ale hold nevím jak navázat na to na co chci navázat a tak mě napadlo napsat aspoň jednu kapitolu zase o našem začarovaném páru Momo a Kuro. Doufám, že aspoň trochu potěším a slibuji, že brzo se tu objeví nějaká pořádná kapitolka.

Jinak pokud byste měli návrhy co bych měla napsat stáčí napsat do komentů a já ráda vyhovím. Pokud to teda bude nějaký realný návrh.

Coment&Vote

#DadaRac