Secret [DOKONČENO]

56. Půjdu za tebou, protože já se tě nevzdám

Slunce pomalu zacházelo a já skrytá v černém plášti jsem se blížila k městu. Rozhodla jsem se pro dobrou věc. Neohrozím své přátele. Budu bojovat sama. Zachráním je před velkou bitvu. Netoužím už po tom aby mě chránili. Nechci vidět jak umírají. Proto teď stojím tady. Před malým domkem s dřevěnou verandou a houpacím křeslem, na kterém ležela teplá vlastnoručně upletená deka. Znala jsem osobu jenž tu sedala a pletla ji. Její vrásčitý úsměv a šedivělé vlasy, pro ní tak typické mi připadali vždy tak přirozené a tak nádherné. V hlase mi zněl její překrásný medový hlas, který mě vždy zdravil. Došla jsem ke starými skřípajícími dveřmi a lehce jsem zaťukala. ,,Jdu tam." Ozval se ten sebevědomý hlas. Osoba došla ke dveřím a s několika povzdechy je otevřela. ,,Carol!" V jeho hlase se objevila radost. Než jsem se stačila nadechnout, držel mě již v náruči a pomalu mi výskal vlasy. ,,Jsem tak rád, že jsi v pořádku." Odtáhla jsem se a zadívala se do těch krásných kaštanových očí a pohladila jsem ho po tváři. Opravdu jsem vybrala dobře? ,,Pojď dovnitř." ,,Já jsem tu jen na chvíli... potřebuji ti něco říct Droyi." Droy si nervózně prohrábl své blond vlasy. Visel mi na rtech a čekal co řeknu, jenže já nevěděla co říct. Celou cestu sem jsem promýšlela tolik možných slov, ale teď jakmile se přede mnou objevil, mě nic nenapadalo. Připadala jsem si jak moucha lapená v síti. ,,Droyi..." řekla jsem znova jeho jméno. On mě jen chytil za ruku a promluvil se smutným podtónem. ,,Proč si přišla, Carol?" ,,Mluvil si dnes s Takuyou?" Vychrlila jsme se sebe. ,,Ne." ,,Ach tak. Víš včera...ehm jak to říct..." S očí se mi vynořili slzy a já jsem sklopila hlavu aby je Droy neviděl. ,,Včera jsem něco zjistila. Zjistila jsem, že do tohohle světa nepatřím. Jsem něco co by mělo být zamknuto, něco co by nemělo existovat. Už dál vás nechci ohrožovat. Chci vás tak moc ochránit a proto jsem dneska tady." Popošla jsem o krok dál do tmy. ,,Odcházím." ,,Carol..." ,,Odcházím, abyste mohli žít zas poklidné životy. Beze mě vám bude lépe. Tak se vám nic nestane." Zvedla jsme tvář a zadívala jsem se s úsměvem ve tváři do té jeho. ,,Carol..." Šeptl mé jméno. ,,Vyřiď ostatním, že mi budete chybět, ale už mě nehledejte. Je to moc nebezpečné a za to vám nestojím." Otočila jsem se na špičce a vyšla jsem do tmy, když mě jeho ruka chytila. ,,Co to meleš, hlupačko?!" ,,Droyi..." Jeho ruce mě silně uchopili a přitlačili na zeď. ,,Droyi..." Sykla jsem bolestí. Rána u hrudníku mě zabolela. ,,Kde si vzala takovýhle hloupý kecy?! Kdo ti řekl, že nám bude bez tebe lépe?! Kdo řekl, že nám za to nestojíš?! Už jsem ti to snad řekl, ne?! Kvůli tobě svůj život rád položím a to jen kvůli tomu, že tě miluji! Miluji tě Caroline a nechci aby si zmizela!" ,,Droyi..." Po jeho tvářích se rozkutáleli slzy. ,,Droyi..." Šeptla jsem jeho jméno do tiché noci. ,,Proč mi tohle děláš?" Řekla jsem po chvíli. Jeho hlava padla na mé rameno a já vložila prsty do jeho vlasů. ,,Proč je pro mě tak těžké tě opustit?" Přitáhla jsem si ho k sobě blíže a také jsem se rozplakala. Tolik pro mě znamenal? Ano. ,,Droyi, taky tě miluji." ,,Tak nechoď." Zvedl hlavu a položil své čelo na mé. ,,Neodcházej." ,,Já, ale musím." ,,Jestli odejdeš, tak já půjdu za tebou. Najdu si tě. Nehodlám se tě vzdát. To už přece víš." ,,Jo vím." Přitiskla jsem své rty k jeho. ,,Nechci aby si zmizela." ,,Nechci o tebe přijít." Na to jsem se od něho odtáhla. ,,Carol!" Zabručel mezi zuby a znova mě přitáhl na jeho hruď. ,,Dneska mi rozhodně neutečeš!" Na to mě vzal do náruče a znovu přitiskl na zeď. Obmotala jsem ruce kolem jeho krku a silně se přitiskla nohama kolem jeho pasu. Jeho rty pomalu jezdili po mém krku až mě donutil zasténat. ,,Droyi..." Šeptla jsem znova jeho jméno a on nadále pokračoval v tom co dělal. ,,Nechci aby si odešla." Položila jsem své dlaně na jeho hrudník. ,,Tohle nejde." Dotkla jsem se chodidly země a odtáhla jsem se konečně silněji od něho. ,,Promiň." Na to jsem se dostala z jeho blízkosti a zmizela. Nemohu ho ohrozit. Tohle prostě nejde. Sbohem lidi...

Tak a je to tady, kapitola ve které se Carol loučí. Chci všem co mi včera pomáhali s tím koho by měla vybrat poděkovat. Opravdu do nedělního večera jsem nevěděla koho napsat. Chvíli jsem myslela, že budu psát loučení mezi Takuyou a Carol ale nakonec jsem se rozhodla pro Droye, čímž asi většinu z vás potěším a můj důvod proč jsem ho vybrala? Protože jestli si pamatuje tak to byl vždycky Droy kdo Carol zachránil, zatímco Takuya byl ten kdo jí vždy jen zraňoval. Droy byl ten kdo tu pro ní vždy v těch strašných chvílích byl. Od prvního napadení až po Takuyův podvod. Proto si Droy zasloužil slyšet ta slova naživo. Možná si říkáte, že zase jsem mohla vybrat třeba Momo, ale proč by to měla být ona? I když je Carolinina nejlepší kamarádka, není ta co by měla tato slova slyšet. Prostě Droy byl pro tohle stvořený.

Jak vám se líbilo Carolinino rozloučení? Koho byste vybrali vy a proč? Napište mi to do komentů, protože mi to pomůže. Také koment a vote mi hodně zvedne náladu.

#DadaRac