Secret [DOKONČENO]

59. Nejstarší knihovna

Pomalu jsem se zvedla že své krásně zahřáté postele a doplazila jsem se do koupelny jak zombie. Pohlédla jsem na sebe a s leknutim jsem zahlédla svůj strašný odraz. Rozcuchané černé vlasy jsem pomalu učesala. Ospalé oči jsem pomocí studené vody probudila a kartáčkem jsem vyčistila svůj velmi zapáchající dech. Znova jsem pohlédla do zrcadla a pousmála jsem se. Konečně aspoň trochu k světu. Vrátila jsem se rychle do pokoje a navlékla na sebe bílou halenku a černé legíny. Ještě jednou jsem na sebe pohlédla do zrcadla a vydala jsem se ven.

Putovala jsem chodbami našeho velkého domu s nadějí, že narazím na jídelnu s jídlem. Měla jsem hrozný hlad, ale štěstí mi nepřálo. Bloudila jsem mezi všemi dveřmi a nacházela jsem místnosti, které bych sice ráda navštívila, ale s plným žaludkem. Zrovna jsem otevřela další dveře když mi do očí zasvítilo prudké světlo. Zamžourala jsem očima a zadívala jsem se na okna, za kterými vesele poskakovalo slunce. Stála jsem ve dveřím jak solný sloup a pozorovala jsem ten překrásný výhled. Popošla jsem do místnosti a přichytila jsem se přitom jak otevírám okno abych se nadechla čerstvého ranního vzduchu. Otevřela jsem okno na plno a vystrčila jsem svoji zvědavou hlavu ven. Vítr si začal pohrávat s mými vlasy a já jsem se jen usmívala od ucha k uchu. ,,Překrásné, že?" S leknutím jsem sklouzla zpátky do místnosti a až teď jsem si uvědomila, že se nacházím v malé knihovně. ,,Neboj se." Pohledem jsem si prohlédla její vysokou postavu s černými vlasy a brýlemi. Seděla na parapetu protějšího okna a v rukou svírala jednu ze starších knih. ,,Nacházíš se v nejstarší knihovně tohoto domu. Zde můžeš naleznout vše co potřebuješ." ,,Vše?" ,,Ano. Je zde schovaná historie naší magie. Naší rodiny." Popošla jsem opatrně ke knihovně a rukou projela po hřbetech knih. ,,Miluješ knihy?" ,,Radši kreslím, ale pokud je nálada a vhodné místo, ráda se schovám do světa zvaného fantasie a prožívám životy hlavních hrdinů, jako bych byla na jejich místě." ,,Knihy jsou od toho aby lidi zachránili, rozesmáli a rozplakali. Poučili ale i zmátli. Knihy jsou památkou lidstva. Lidé zemřou, ale ony zůstanou." ,,Pokud nevypukne požár." Matka se jen usmála a já po chvíli s ní. Povšimla jsem si, že schovala svoji překrásnou kočičí podobu. ,,Proč si v lidské podobě?" ,,Přijede dnes návštěva. Neměli by vědět, že nepatřím do komunity běžců." ,,Kdo přijde?" ,,Lidé z pravé strany. Ti co chtějí zastavit rebely. Doufají, že se podle naší staré historie postavím po jejich boku." ,,Je to pravda?" Matka položila knihu na stůl a s úsměvem na tváři se zvedla. ,,Ne. Nehodlám dělat chyby jako mí předci. Hodlám bojovat za správnou věc. Přidáš se ke mě?" Chvíli jsem váhala. Je opravdu dobrý nápad se přidat k rebelům? Chci bojovat za jejich věci? Za co vůbec rebelové bojují. ,,Přidej se ke straně bojující za spravedlivost a volnost." ,,Volnost?" ,,Lidem, kteří byli poškozeni ve válce. Lidem, kteří byli využíváni a pak zatčeni nebo zabiti." ,,Myslíš lidi jako Blue?" ,,Ano má drahá. Jako Blue a tvůj otec." ,,Můj otec?" ,,Ani nevíš čím je otcova rodina známá?" ,,Ne." Samotnou mě to nikdy nezajímalo. Proč taky? To byla otcova minulost a já ji nepotřebovala vědět. ,,Tvá rodina z otcovy strany se zabývá výchovou samotných Vrabčáků. Víš koho myslím, že?" ,,Vrabčáci jsou vrahové ne?" ,,Ano. Tvá rodina brala děti z rodin a vychovávala z nich vrahy. Patříš mezi nejváženější rodiny. Myslím, že do třetí rodiny nebo tak nějak." ,,Nechutné." ,,Tví prarodiče tak vychovali i tvého otce, ale po válce ho označili za vyhnance. Jako vzbouřence." Opřela jsem se o okno a zadívala jsem se na prach poletující ve vzduchu. Najednou jsem si přišla jako prach. Jen tak poletující smítko ničeho, které je k ničemu a nic netuší. Je neužitečné. ,,Jak si se s otcem vlastně potkala?" ,,Nijak zvlášť. Tehdy se zničeně potuloval bitevním polem celý od krve a polomrtvý. Našla jsem ho. Byl divoký a v očích měl jen vztek. Hodlala jsem se ho zachránit. Nevím proč, ale nějak mě přitahoval. Věděla jsem od prvního momentu, že ho miluji a osobu, kterou miluješ nemůžeš nechat umřít, že?" Přikývla jsem. Chtěla jsem slyšet více ale můj prázdný žaludek začal protestovat. ,,Máš hlad?" Přikývla jsem. Matka mě chytila za ruku a vytáhla pryč z pokoje. Mířili jsme chodbami až matka došla k menším zastaralejším dveřím a stěží je otevřela. Za nimi se schovávala malá prostorná kuchyňka s velkými kamny uprostřed. ,,Jdeme vařit." Ups...

Po menší pauze sem přidávám takovou kapitolu o ničem (jako pořád v tuto chvíli) ale i přesto doufám, že se najde někdo komu se zalíbí. Chtěli byste vědět více o tom jak se Carolinina matka a otec potkali a co se vlastně stalo?

Jinak já vím, že už jsem to psala na nástěnku, ale myslím, že si toto zaslouží znovu oznámit. Takže děkuji. Děkuji všem co čtete tento příběh, protože včera jsem se dostali přes kouzelnou hranici 10K shlédnutí. Je to k neuvěření, ale je to tak a já vám sem všem moc vděčná. Hlavně když si uvědomím, že sem tenhle příběh psala jen tak a že ze začátku je to hrozná slátanina ( i teď je ale pššt) Již tenhle měsíc jste mě dostali tím že jsme se dostali mezi tři nejlepší knížky z fantasy a teď tohle. Opravdu jsem to nečekala a nebojte brzy se vám za to odměním. Doufám, že aspoň potěší to, že jsem se rozhodla tento příběh ještě trochu prodloužit a že konec mám již teď hodně promyšlený. Taky slibuji, že se ode dneška budu snažit více vydávat, ale věřte, že i já mám dny kdybych nejradši někam zalezla a toužím potom aby svět zmizel.

Takže s tímto bych se prozatím rozloučila a brzo se zase uvidíme u další kapitoly, kterou přidám co nejdříve.

Coment&Vote

#DadaRac