Secret [DOKONČENO]

16. Takhle je to lepší...

To pololetí jenž mi zbývalo v tomhle světě uteklo nějak rychle. Seděla jsem v naprosté tmě ve svém pokoji, před postelí kufr a v ruce hřeben. Dneska odjíždím a nezanechám za sebou nic. Pomalu jsem si sčesala nezbedné vlasy do drdolu a natáhla jsem na sebe Takuyovi mikinu, kterou si u nás nechal. Díky ní jsem měla pocit, že je mi vždy na blízku. Ještě stále voněla jeho vůní. Med. Do té vůně jsem se natolik zamilovala. Ozvalo se jemné zaťukání jenž mě vyhodilo ze zamyšlení. Vzala jsem svůj  ,,malý" kufr a vyšla jsem z pokoje. Táta vzal tu velkou tíhu do svých břemen a já jsem mohla naposledy seskákat schody našeho domu. Jakmile jsem seskočila poslední schod a ocitla se v hale, ze které jste se mohli dostat do kuchyně došlo mi, že je to vlastně naposledy co tu jsem. Udělala jsem malou otočku a naposledy jsem si vychutnala ten pohled. ,,Carol?" Táta již otevíral vstupní dveře a já pohlédla na černý džíp. Přikývla jsem na signál, že můžeme vyrazit. Jenže jakmile jsem vyšla ze dveří chtěla jsem plakat. Všechno to na mě v tu chvíli dolehlo. Otevřela jsem dveře a zaplula do auta. ,,V pohodě?" ,,Já jen jestli to takhle musí být?" Táta jen přikývl. ,,Takže jim vymažeš vzpomínky na mě?" ,,Jen je upravím ale kdyby tě kdykoliv viděli ihned si na tebe vzpomenou." Táta zavřel dveře a já jsem si vložila do dlaní svoji tvář. Rozplakala jsem se. Dneska je to naposledy co jsem viděla svoji matku a svého bratra. Tak nějak mě dohonili vzpomínky na ten den kdy mě adoptovali, nebo spíše když jsem poprvé tenhle dům viděla.

,,Vítej!" Vyskočila jsem z velkého auta a zadívala jsem se na velký dvoupatrový dům s velkou zahradou. ,,Páni!" Mamka dřepěla vedle mě a začala mi výskat vlasy. ,,Líbí?" ,,Ano!" Vykřikla jsem a rozeběhla jsem se k velkým dveřím. Vyskočila jsem dva schody a už jsem se natahovala ke klice, když se dveře otevřeli a v nich se objevil ten velký světle černovlasý muž s očima zabarvenými do zelena. Lekla jsem se ho a rozeběhla jsem se do bezpečné náruče mé nové maminky. ,,Pomoc!" Křičela jsem, čímž jsem donutila mamku se rozesmát. ,,To je tvůj tatínek." Šeptla mi maminka do ouška a já se konečně zadívala na toho muže. Až po chvíli jsem si všimla malého caparta s hnědými vlasy stojící u jeho nohou. ,,A tohle je tvůj bráška Petr." Ten den byl překrásný. Bylo to poprvé za šest let kdy jsem měla rodinu a cítila jsem se v bezpečí. Konečně budu moc žíti šťastný život aspoň to jsem si tehdy myslela.

,,Tatínku!" Klopýtla jsem o poslední schod a dopadla přímo na tvář. ,,Carol!" Vykřikl zděšený táta ale já jsem jenom vzhlédla s úsměvem ve tváři a rozeběhla jsem se k němu s papírem v ruce. ,,Jsi v pořádku?" Otřela jsem si rudé čelo, které mě trochu pobolívalo ale nechtěla jsem to přiznat. ,,Ano, jsem v pořádku." Řekla jsem zvesela a podala jsem otci svůj výkres. ,,To je pro tebe!" Vykřikla jsem zvesela a táta se usmál. ,,Je překrásný." Táta s tím obrázkem došel až do pracovny kde si ho pověsil vedle svých diplomů z různých škol. Ten obraz tam vysel ještě do teď. Možná ho budeme po dnešku muset sundat.

Auto pomalu přibrzdilo a vedle mě se ocitl Takuya. Na nic se neptal jen mě ten den vzal do náruče a výskal mi vlasy. Ten den mi poprvé broukal do ucha tu překrásnou melodii, jenž jsem tolik milovala...

Další kapitola je na světě a konečně se dostáváme do světa Běžců stínů. 

Myslíte si, že si na Carol její rodina ještě někdy vzpomene? 

Coment&Vote

Malá Carol a její otec na obrázku.