Secret [DOKONČENO]

38. Její reinkarnace

Převalovala jsem se ve své teplounké postýlce a pohledem jsem sjížděla můj pokoj. Slunce se pomalu probojovávalo mezi žaluziemi a útočilo na mé oči svými paprsky. Přetočila jsme se na břicho a ucítila jsem svůj močový měchýř. ,,Asi budu muset vylézt..." ,,MŇAU!" Ozvalo se strašné zavytí a poté už jen následovala vtipná scéna, když Vločka vyběhla vyplašeně nahoru do mého pokoje a hlavou narazila do stojanu. ,,Caroline!" Ozval se hlas mého otce a já jsem rychle vyskočila z postele. Sáhla jsem po županu a seskákala jsem schody k jeho...mrzuté tváři? ,,Dobré ráno?" Táta měl celé roztrhané oblečení a na nose škrábanec zalitý krví. ,,Co ta kočka tady dělá?!" ,,Takuya mi ji dal." ,,Tak ať vypadne! Nechci ji vidět!" ,,Co prosím?" Táta si svlékl mikinu a odhalil tím roztrhanou košili a několik otevřených ran. ,,Co to..." ,,Špatné jednaní. Vyhoď tu kočku!" ,,To ani náhodou!" ,,Caroline!" Táta se dobelhal do koupelny a sáhl po skoro prázdné dezinfekci. ,,Do háje!" Vyběhla jsem schody a přinesla další láhev. ,,Na..." Šeptla jsem a usadila jsem se na okraji vany. ,,Běž ji vyhodit!" ,,Ani mě nehne! Ty mi nemáš co rozkazovat! Skoro vůbec tu nejsi a ona jediná je mojí společnicí." ,,Pane bože máš toho Takuyu ne?!" Nahrnuli se mi slzy do očí. ,,Nic nechápeš! Vůbec nevíš co se stalo!" Třískla jsem dveřmi od koupelny a vyšla jsem do svého pokoje... kde jsem taky třískla dveřmi. Vzala jsem Vločku do náruče a otevřela jsem okno. Položila jsem ji na střechu a pomalu jsem se vytáhla k ní. Pomalu jsem se doplazila na vršek střechy a zahleděla jsem se na probouzející se krajinu. ,,Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se po chvíli Vločky. Ta přikývla. ,,Omlouvám se za něho." ,,To nemusíš. To já bych se měla omluvit." ,,Za co?" ,,Za to, že jsem ti lhala." ,,O čem to mluvíš?" Vločka seběhla střechu a vrátila se do mého pokoje. Vydala jsem se za ní a přímo jsem padla před tátu. ,,Carol!" ,,Ne!" Obešla jsem jeho postavu a zadívala jsem se přímo k oknu kde seděla Vločka. Otočila se na mě a mě v tu chvíli údivem se podlomila kolena.

Místo Vločky tam seděla světle hnědovlasá dívka v proužkovaném svetříku a černých legínách. Ve vlasech se jí kroutila pěkná bílá ouška. ,,Ahojky." Prohlásila vesele a tím donutila tátu se otočit. Zadívala jsem se na bílý ocásek vrtící se ve vzduchu. ,,Ahoj?" ,,Říkal jsem ať se od ní držíš dál." ,,Co to...?" ,,Nedělej protivu. Musím jí přece hlídat." ,,Jenže ty už by si tu správně neměla být." ,,Tati?" ,,Tohle je..." Táta se odmlčel a utřel si slzy. ,,Tohle je Demetrie. Tvá sestra." ,,Já myslela..." ,,Taky mrtvá jsem. Tohle je řekněme zbytek mé takzvané duše." ,,Já to nechápu..." Řekla jsem a usadila jsem se na svoji postel. ,,Je to jednoduchý. Nesmířila se se svojí smrtí. Proto její duše nedošla míru. Proto tu teď je." ,,Mluvíš strašně a vypadáš strašně." Řekla Demetrie směrem k tátovi. ,,Taky nevypadáš moc dobře." Ona se na to usmála a zadívala se na své velmi světlé ruce. ,,To máš asi pravdu." Demetrie se zvedla a kráčela přímo ke mě, když jí táta zastavil. ,,Ale no tak. Stále si budeš hrát na drsňáka?" ,,To je dobrý tati." Táta se chvíli na mě otočil s divným výrazem jenž jsem nepochopila, ale pak se usmál a odešel. Nechal mě osamotě s osobou jenž mi byla tolik podobná. Usadila se vedle mě a její ocásek přistál na mých nohou. ,,Trochu překvápko co?" ,,Co chceš?" ,,Jen tě ochránit." ,,Proč?" ,,Nechci aby se ti stalo to samé jako mě." ,,Co se ti stalo?" ,,Důvěřovala jsem lidem. Nakonec mě zabili. Vadila jsem jim. Pochop Carol, že nás tady nechtějí. Jsme pro ně přítěž. Jsme ty rozumnější ty co jim překážejí ve válce." ,,Nechápu to..." ,,Někdo tam nahoře tahá za nitky. Chce aby běžci vládli světu a v tom mu překážíme mi. Generace jiných. Generace míru. Ano tak nám říkali. Dávej si prosím pozor na to komu věříš." ,,Nějaké typy?" ,,Ve škole nikomu nic moc neříkej. Takuya a Droy taky nejsou zrovna dobrá dvojka." ,,Co tím myslíš?" ,,Ti dva patří do velmi vážených rodin. Takuya Ischizuka (Čte se Išizuka) je z nejvýše postavené rodiny. Patří do rodiny zabijáků na objednávky. Droy Kusakawa zase patří mezi třetí velmi váženou rodinu. Tato rodina patří mezi rodinu bojovníků. Každý jejich člen byl v každé válce a velmi se proslavil. Dávej si na ně pozor." ,,Oni by mi neublížili." ,,Jo to jsem si taky myslela. A právě Takuyův bratr, ten u kterého jsem si myslela, že mě miluje, mě zabil." Ztratila jsem dech. ,,Dávej si prosím pozor." ,,Proto ho táta...." ,,Byl to jeho úkol. Nemyslím si že to chtěl udělat ale příkazy jsou tady víc než přátelé. Když neposloucháš příkazy si odpad. Vyhostí tě jako Blue." ,,Ty si znala Blue?" ,,Byla to moje učitelka." Demetrie se pomalu zvedla a došla k oknu. ,,Zůstaneš tu?" ,,Zajisté. Pořád tu budu jako ta krásná sněhobílá kočička." ,,Řekni co všechno víš." ,,Můj čas se krátí. Šetřila jsem tolik síly abych ti jednoho dne mohla ve své pravé podobě říct vše co vím a koukni. Stále jsem z poloviny kočka." ,,To nevadí." Zvedla jsem se, došla k ní a chytila jí za její velmi studené ruce. ,,Nelituj mrtvé Carol. Lituj živé." ,,To je citát z Harryho Pottera." ,,Jo a je hodně pravdivý." Usmála jsem se. Ona též. ,,Až to budeš nejméně čekat, objeví se tvá pravá síla. Věř v sebe ano?" Přikývla jsem. V tu chvíli její postava zmizela a do mé náruče padla jen sněhobílá kočička.

Tak a konečně trochu té fantasy. Už to vypadalo, že se s téhle knihy stane romance a to jsem já milovník fantasy nemohla dopustit.

Tak co jak se vám líbí Vločka/Demetrie? Věříte ještě Takuyovi a Droyovi? Co přesně má na mysli Demetrie s tou sílou? To jsou zase otázky co?

Vote&Coment