Secret [DOKONČENO]

47. Cena života

Odešel den od ohlášení výsledků z prvního testu. Byla jsem na první příčce. Teď jsme všech deset zbývajících stáli v dešti před vstupem do budovy. Po mém boku stál napnutý Droy. ,,Děje se něco?" ,,Něco mi tu nehraje." Rozhlédla jsem se po okolí a ruku položila na pouzdro s připravenou dýkou. Droy zachytil moji ruku a přitiskl na ni svoji. Momo stála opodál a vedle ní Yasu s vlasy sčesanými do koňského culíku. Déšť najednou ustál a velká vrata se otevřela a v nich stálo to co jsem nedokázala popsat. Jediné co si s toho pamatuji je velký jazyk olizující rty od krve a velké nechutné tesáky. Ani oči jsem nezahlédla. Jakmile se to monstrum dalo do pohybu, postavil se přede mě Droy a vytasil svůj překrásný bělostný meč. ,,Hlavně se nehýbej." V tu chvíli mi došlo, že se mě snaží zase znovu ochránit. ,,Trhni si!" Křikla jsem a vytáhla z pouzdra dýku. Rozeběhla jsem se směrem k Momo a jen tak jí odhodila aby unikla útoku. Byla celá mimo a od krve. Přes levou nohu se jí táhl velký škrábanec. Zamávala jsem na Yasu a ta se ihned chopila šance, odvést Momo pryč. ,,Carol!" Droyův křik donutil příšeru všimnout si ho. Přímo zamířila za ním. To byla moje šance. Nechala jsem Momo v rukou Yasu a rozeběhla jsem se k budovním schodům a vyběhla jsem přímo na střechu. Droy mezitím úspěšně na zemi uhýbal pohybům nestvůry, která se po něm oháněla svým jazykem a drápy. Pevně jsem se postavila na střechu a vyhodila svoji malou dýku do vzduchu. Raz. Pomalu načerpat všechnu sílu. Dva. Chytit dýku. Tři. Změnit její tvar. Tři jednoduché kroky, ale pokud udělám chybu bude po šancu. V ten moment jak do mé ruky přistála dyka se začala zhmotňovat do velkého luku. Přiložila jsem k tětivě imaginární šíp a natáhla ji. V ten moment se z představy stala realita a já jsem v ruce držela paprsek, který nabíral tvar šípu. Nadechla jsem se a znovu natáhla tětivu a přitom jsem zamířila. V duchu jsem odříkávala to strašně složité zaříkávadlo, jenž mě Blue naučila. Zapomeň na cennost. Jde o tvé přátele. Vydechla jsem a pustila onen šíp, který se zabodl do těla oné příšery. Příšera zakřičela bolestí, ale nic jiného se nestalo. Stála pořád na dvou a jedním pohybem se zbavila mého šípu. Polilo mě horko. Všimla si mě.. ,,Carol!" Droy uskočil útoku a rozeběhl se ke mě. Příšera ale byla rychlejší. Jazykem zaútočila a já se musela co nejrychleji sklouznout ze střechy. Změnila jsem luk zpátky na dýku a vložila jsem ho rychle do pouzdra. Vyskočila jsem do vzduchu a uhnula úderu příšery. Nechala jsem své tělo sklouznout po mokré střeše.Ucítila jsem jak se mé tělo objevilo ve vzduchu a jak pomalu padám. Jenže jsem nedopadla. Něčí paže mě chytili a já jsem se objevila v jeho náruči. Rychle mě položil a oba dva jsme se rozeběhli pryč a lákali monstrum od lidí. Monstrum bouralo budovu za budovou. Zahnuli jsme společně za roh a ocitli se na nepevné půdě. Běželi jsme i přesto dál. To se ale najednou ozvala další rána a okolo nás se bortila budova. Trosky dopadaly do bahna a my jen uskakovali. V ten moment se to stalo. Jeden kámen strefil Droye do hlavy. Padl do bahna a nehýbal se. Otočila jsem se a zahleděla se na příšeru vydávající se k němu. Pomalu se zmenšovala aby se vešla mezi uličky. Aby byla rychlejší. ,,Droyi!" Zakřičela jsem jeho jméno a v tu chvíli se spustil znovu déšť. Nehodlala jsem čekat. Vytáhla jsem svoji malou dýku a rozeběhla jsme se mu pomoct. Přeskákala jsem několik kamenů a přistála několik metrů za Droyem. Příšera byla možná rychlejší. Neměla jsem proto jinou možnost. Rozeběhla jsem se a sklouznutím se dostala před Droye. Zavřela jsem oči a nastavila svoji zbraň přesně tam kam měla přiběhnout příšera. Rozplakala jsem se. Do mé zbraně se něco zarazilo a já ucítila tlak. V ten moment jsem otevřela oči. Místo dýky jsem měla v ruce podlouhlí meč a na něm byla zabodnuta ona příšera. Vykašlala na mě krev a poté zmizela. ,,Carol?!" Zadívala jsem se na Droye. Přes tváře mu tekla krev z rány od kamene. ,,Droyi." Odhodila jsem meč a všimla si konečně poraněných nohou. Měla jsem sedřenou kůži až do masa. ,,Pane bože." Droy mě přitáhl do své náruče. Plakala jsem čím dál tím více. Poprvé jsem někoho zabila. I když to bylo monstrum, zabila jsem. To já jsem ukončila její život. ,,Máš popálené ruce." Šeptl Droy. Odtáhla jsem se od něho a zadívala jsem se na své malé ruce. Měla jsem je od krve a až teď mě začali strašně bolet. V ten moment všechno zmizelo a my jsme se ocitli ve světle bílé místnosti a okolo nás stáli profesoři. ,,Carol!" Zadívala jsem se na Blue. Ta na nic nečekala a doběhla ke mě. Odtáhla mě od Droye a vedla mě pryč z místnosti. ,,Musím tě ošetřit." Byla jsem jak tělo bez duše. Najednou jsem přestala věřit v cennost života. Přešla jsem hranici. Jsem monstrum. Jsem pravý Běžec stínů.

No a máme za sebou druhou zkoušku. Jaká asi bude další, že? Asi je to hodně k nepochopení teď co? No nevadí. Doufám, že i přesto se vám tahle moje slátanina líbí.

Konečně jedu domů. Hurá. Konečně zase na signálu a na WiFi. Haleluja. Dáda zase začne konečně každý den zveřejňovat!

Coment&Vote