Secret [DOKONČENO]

29. Posledni rozhodnuti?

Celý ten den jsem poté proseděla doma. Nedokázala jsem pochopit situaci. Jediné čeho jsem ten den byla schopná byl pláč a hlazení mé přítelkyně Vločky. Ignorovala jsem ťukání a zvonění. Nehodlala jsem se podívat do tváře kohokoliv kdo stál za nimi. Prostě jsem ležela na gauči a byla jsem zaposlouchána do vrnění mé kočky. Nedokázala jsem si vybrat. Myslela jsem si, že znovu budu mít oba dva.Že budu mít chlapce svých snů a svého nejlepšího kamaráda a teď mám o jednoho z nich přijít?! To nechci! Nenuďte mě, prosím...

Usnula jsem na tom gauči a probudil mě až budík křičící o vypnutí v mém pokoji. Ani jsem tam nedokázala dojít jak jsem byla slabá. Nedokázala jsem se ani podívat do zrcadla. Stále jsem nevěděla co dělat. Jenže co tedy dělat budu? Buď přijdu o jednoho nebo o oba dva ale já nechci ani jedno. Hodila jsem na sebe školní uniformu a zadívala jsem se na společnou fotku stojící v rámečku na mém stolku. Kéž by tu teď byla mamka. Řekla by mi co mám dělat, nebo by se aspoň snažila. Řekla by něco ve stylu důvěřuj svému srdci ale to nedokáži. Mé srdce přestalo fungovat jakmile jsem oba dva potkala. Co mám dělat? Rychle jsem zavrtěla hlavou a zahnala jsem slzy, jenž se chtěli znovu dostat na povrch. Už nechci plakat. Budu se muset rozhodnout a budu muset trpět. Budu se muset rozhodnout pro toho, který pro mě znamená více. Jenže, který to je? Ani jsem netušila, jestli se mi chce plakát nebo mám zlost. Neměla bych se přece nechat takhle nutit. Je to od Takuyi hnusný, ale nemohu mu to zazlévat. Už toho musel mít sám dost. Neumím si sama představit, jak se musel cítit, když jsem se smála s Droyem, nebo když jsem s ním šla ven. Jenže jak se zase musel cítit Droy, když jsem si vybrala Takuyu. Argh...Proč kluci vlastně existují, jen mě z nich bolí hlava...

Vyučování skončilo docela rychle ani jsem ho nevnímala. Dokonce jsem ani jednou nepromluvila. Byla jsem úplně mimo. Bylo nakonec štěstí, že dnes Momo chyběla. Ani nevím, jak bych jí to řekla. Vůbec pochopila by to? Možná ano a možná by mi i poradila, ale nebyla tu a já na všechno byla sama. Jako vždycky. Pomalu jsem se zvedla ze své lavice a naházela jsem všechny věci do tašky. ,,Jsi v pohodě?" Zadívala jsem se na černovlasého chlapce a usmála jsem se. ,,Jo." Myslím, že to poznal, ale i přesto se usmál a zamával mi. ,,Drž se." ,,Díky Kuro." Šeptla jsem. Trochu mi zvedl náladu. Aspoň se nevyptával. To od něho bylo pěkný. Vyšla jsem ze třídy a zamířila k těm dveřím. Ještě stále nejsem rozhodnutá, ale nevadí. Řekla jsem si, že to co se dneska stane se stát má. Postavila jsem se přímo doprostřed a pustila tašku na zem. Musela jsem se teď rozhodnout. Buď se rozhodnu pro Takuyu, chlapce jenž na mě čekal sedm let a snažil se být stále po mém boku a nebo pro Droye, chlapce který mi několikrát zachránil život a vždy vykouzlil úsměv na tváři. Pravé nebo levé dveře. Tohle bude něco co mi navždy změní život. Jak to vždycky říkala mamka? Poslouchej své srdce ale pokud nemluví, vol podle své duše. Nezáleží na tom co zvolíš ale na tom jak s tím naložíš. Mamka by si teď asi věděla rady. Ještě naposledy jsem se nadechla a vydechla jsem se svým rozhodnutím...

Pro koho se Carol rozhodně? Bude to Takuya nebo Droy? Koho byste zvolili vy?

Coment & Vote