Secret [DOKONČENO]

49. Deprese a stres

Seděla jsem v matčině náruči a jen naslouchala ptačímu zpěvu ozývající se za oknem. Pomalu jsem do své paměti ukládala všechny emoce a nechala se konejšit v matčině hřejivém objetí. Byla jsem zase malá dívka, kterou před několika lety adoptovali a kterou s tak velkou láskou vychovávali po boku jejího bratra. Jenže pak se něco někde zlomila. Matka z mé náruče zmizela. Jak kdyby se lusknutím prstu vypařila a celou místnost obalila temnota. Nervozně jsem si propletla prsty s konečky vlasů a postavila se na svá slabé nohy. ,,Jděte pryč!" Ozval se ženský křik. Sáhla jsem rukou po svém pouzdru kde jsem měla mít schovanou dýku. Nebyla tam. Jistě. Sebrali mi ji. Rozeběhla jsem se ke staré skříni a začala jsem v ní hledat. Hledala jsem vše čím by se dalo bránit. Jenže byla prázdná. Zadívala jsem se na svůj starý pracovní stůl, na kterém se váleli mé staré sešity ze školy umění. Došla jsem k němu a v ruce uchopila ořezanou tužku. Rychle jsem se nadechla a s výdechem jsem tužku proměnila v meč. Uchopila jsem pořádně čepel té nebezpečné zbraně a ihned na to jsem jí upustila, čímž se proměnila zpět na bezbrannou tužku. Spadla jsem na kolena vedle ní a začala jsem se znovu třást. Před očima se mi zjevil ten den. Ten den kdy má čepel projela břichem té ohavné obludy. Droy! Vzpomněla jsem si na jeho blond rozcuchané vlasy a na jeho překrásnou tvář s oříškovýma očima. Na jeho svalnatou hruď s jizvou od nepřítele. Na jeho uklidňující chůzi. Uchopila jsem znovu tužku a schovala jsem jí do pouzdra. ,,Jděte pryč!" Ozval se hlas blíže. Slyšela jsem kroky. Klapot podpatků a velmi těžkých bot jdoucích po schodech. ,,Jděte...!" Ozval se křik a pak silné bouchnutí doprovázející temný smích. Rozeběhla jsem se k oknu, jedním pohybem jsem ho otevřela. Vylezla jsem na střechu a jen tak se udržela když do mého těla narazil prudký vítr. S údivem jsem se zadívala na město ve kterém jsem žila. Bylo v plamenech. Ve stínech se pohybovali lidé, kteří útočili na ostatní. Nechutná monstra. ,,Není tady!" Ozval se mužský hlas a ihned na to následovala jeho hlava vykukující z okna. Zaměřil mě. Rychle vylezl z okna a postavil se několik metrů přede mě s mečem v ruce. ,,Už neutečeš." Neznala jsem ho. Rychle jsem se rukou dotkla své tužky, ale ihned na to se mě znova zmocnil ten ohavný pocit toho že jsem stejná jako oni. Že jsme monstrum. Nechala jsem tužku tužkou. Nehodlám se změnit. Hodlám umřít čestně. Bez žádné skvrny. Neumřu kvůli hlouposti. Rozeběhla jsem se po střeše pryč a přeskočila jedním ladným skokem na střechu sousedů. Střecha náraz nevydržela a pod mojí tíhou se zhroutila. Dopadla jsem přímo do starého obýváků s velkým krbem nad kterým visely fotky velké rodiny. Rychle jsem se zvedla ze země a ucítila jsem prudkou bolest v zádech. Dotkla jsem se místa mezi lopatkami a nahmatala jsem jen svoji krev a střepy. Zadívala jsem se pod svoji postavu. Dopadla jsem na stolek se skleničkami. Sklo jsem měla zaražené mezi zády. Palčivá bolest mě nutila se posadit, ale nemohla jsem. Pomalým krokem jsem došla k oknu a vylezla na zahradu. Nemohu vyjít hlavními dveřmi. Nejsem hloupá. Jenže než jsem se nadála, ucítila jsem nesnesitelnou bolest v hrudníku. Pořádně jsem se zadívala na své tělo. Mým břichem projela čepel a na mých rukou byla krev. Vzhlídla jsem k osobě jenž držela meč a viděla jsem svůj obrys a za sebou Droye. Zabila jsem sama sebe....

Vydechla jsem a prudce otevřela oči. Nacházela jsem se v bílé místnosti a vedle mě stál muž s hnědými vlasy a brýlemi. Měl na sobě bílý plášť a ve tváři udivený výraz. ,,Gratuluji slečno Carol. Prošla jste třetí zkouškou." ,,Cože?" Byla jsem naprosto ztracena. Kdy jsem došla k třetí zkoušce? Naposledy jsem přece byla na druhé. ,,Vše vám bude za chvíli vysvětleno." Na to se prudce otevřeli dveře a dovnitř vešel velmi naštvaný muž ve smokingu a s medailí přišitou na něm. ,,Podváděla!" ,,Otče!" ,,Takuyo?"

Stále nechápete? Nebojte, brzo se tu objeví chytrá Blue aby nám vše vysvětlila.

Kdy myslíte, že se Carol dostala do třetí zkoušky? Jaký úkol měla mít přesně tahle třetí zkouška?

Asi už jste stejně všichni pochopili, že je tohle hrozně velká kravina ale pokud je tu ještě stále někdo kdo chce vědět jak to bude vypadat dál. Tak jen počkejte. Brzo se všechno objasní.

Jinak psala jsem to už sice včera na nástěnku, ale i přesto si myslím, že je vhodné vám všem co jste se rozhodli číst tuto moji slátaninu, poděkovat za to že jste na Secret nashromáždili nemožných 5K shlédnutí. Je to pro mě opravu moc. Nikdy jsem to nečekala a rozhodně vám slibuji, že ještě chvíli v tom svém takzvaném psaní budu pokračovat.( I když tu byli a myslím, že budou chvíle kdy jsem chtěla přestat.)

Coment&Vote