Secret [DOKONČENO]

40. Fotbalová rozlučka

Z pohledu Momo

Položila jsem telefon a prohrábla jsem si svoji nepodajnou vlnu. ,,Děje se něco?" Zadívala jsem se na Kura a usmála jsem se. ,,Nic. Jen je Carol nemocná. Droy ji odvedl domů a je tam teď s ní." ,,Tobě volal Droy? Vy už se bavíte?" ,,Jo tak trochu." Šeptla jsem a vytáhla jsem učebnici dějin. ,,Aha." Jeho hlas zněl zklamaně. ,,Je to snad špatně?" ,,Ne, jen že se asi dáte znovu dohromady,co?" On žárlil? Nemožné. On ke mě nic necítí. ,,Ne to ne. On si teď hodně rozumí s Carol." ,,Cože?" Zadívala jsem se do jeho veselých zelených očí. ,,Oni dva?" ,,To není jistý, ale prý už se mezi nimi něco stalo." ,,Aha." Šeptl nejspíše pro sebe a zadíval se na učitele vcházejícího do třídy. ,,Dobré ráno!" Všichni jsme se postavili a poté posadili. ,,Nezapomeň na ten večírek. Vyzvednu tě v sedm." ,,Jo." Odpověděla jsem a ucítila jak se mi po tvářích rozlévá rumělec. ,,Budu se těšit."

Upravila jsem si ještě jednou vlasy a zadívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Měla jsem na sobě krátké modré tričko a černé džíny. Vlasy jsem ještě jednou projela hřebenem a přehodila je na pravé rameno. Vypadáš dobře, nemáš se čeho bát. Co to meleš? Vypadáš jako kdyby tě přežvýkala krava! Ano hádám se sama se sebou, ale vy se mi divíte? Ani ne za pět minut mě tu vyzvedne kluk jemuž bych darovala své srdce. Musím vypadat co nejlépe. V tom se ozval zvonek a mě málem strachy vyskočilo srdce. Klídek, je to jenom Kuro. No právě.

Vzala jsem kabát a šálu a doběhla jsem do chodby. ,,Tak já jdu!" Zakřičela jsem na rodiče, ale odpovědi jsem se nedočkala. Otevřela jsem dveře a pohledem jsem projela jeho postavu, kterou ozařovala jen pouliční lampa. ,,Ahoj." Od jeho úst vyšel obláček dýmu. ,,Ahoj." ,,Můžeme vyrazit?" Přikývla jsem, seskočila schod a rozeběhla se k němu. Došla jsem až k němu a on mě z ničeho nic cvrnknul do čela. ,,Au! Za co to je?!" ,,Neběhej! Je náledí, uklouzne ti to a něco si uděláš." Znovu jsem zrudla. On se o mě bál? Stálá jsem jak přimražená na místě. ,,Tak jdeš?" Přikývla jsem a vydala jsem se po jeho boku k té staré tělocvičně, kterou jsem tak dlouho navštěvovala. ,,Bude to divný." ,,Co tím myslíš?" ,,Nechodit na tréninky. Bude mi to chybět. Budou mi chybět všichni." ,,Mě se jen tak nezbavíš." Řekl s úsměvem na tváři a tím ho vykouzlil i mě. ,,To je pravda." Pomalu jsme kráčeli zasněženou ulicí, bok po boku a ani jeden z nás už nevydal hlásku. Konečně se před námi začala rýsovat velká budova. Tělocvična. Došli jsme až ke dveřím, nad kterými vyšel transparent s našimi jmény. ,,Takže..." Kuro mi nabídl rámě a já ho ráda přijala. Zavěsila jsem se do něho a společně jsme vešli do tmavé místnosti osvětlené svíčkami. V pozadí hrála příjemná hudba a každý z týmu pobíhal po parketu a tančil. Kuro se mi najednou vypařil a já zůstala sama v kabátu stát ve dveřích. Nehodlala jsem se nudit. Vydala jsem se rovnou k šatně a nechala jsem tam svůj milovaný kabát. Procházela jsem se po parketu, když se ozvala překrásná písnička od Christian Perry A thousand years. V ten moment se vedle mě objevil on. V rukou držel červené kelímky s punčem a usmíval se od ucha k uchu. ,,Kam si zmizela?" ,,To ty si zmizel." ,,Vždyť jsem říkal, že jdu pro pití." ,,Aha, neslyšela jsem tě." Podal mi kelímek a já jsem se napila. Bylo to sladký. Až moc. Postávali jsme tam a popíjeli punč, když najednou Kuro svůj kelímek odložil a natáhl ke mě ruku. ,,Co děláš?!" ,,Chci si s tebou zatančit." Cítila jsem jak znovu rudnu. Než jsem se nadála, byla jsem přitisklá na jeho svalnatou hruď a houpali jsme se do rytmu. V tu chvíli mi bylo překrásně. ,,Momo..." Zadívala jsem se do jeho zelených očí a všimla si jak má rudé tváře. Pomalu jsem se odtáhla a dívala se na jeho postavu. ,,Hm?" Chytil mě za ruce a jediným pohybem si mě přitáhl k sobě...

Co se asi stalo? To se v příští kapitole nedozvíte.

Těm co nevědí co s volným časem tak doporučuji zabloudit na profil mě kamarádky MaryStudnickova

Její příběhy jsou prostě skvělé a rozhodně stojí za obětování času. Mohu jen doporučit.

Coment&Vote