Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 9

„Konečně." řekla jsem si s úlevou, když jsem dosedla do auta.

„Mluvíš mi z duše, holka. Moje nohy bolí jako čert." řekla Kitty hned potom, co si taky nastoupila a já si vychutnávala ten okamžik, že vůbec sedím.

„Stejně nechápu, proč jsme nemohly jet tvým autem, a mohla si řídit ty." řekla jsem trochu znechuceně, ale stále jsem si vychutnávala ten okamžik, že už sedím.

„Možná proto, že jsem věděla, jak mě budou bolet nohy, takže tak. Tak už jeď. Hijé, ať jsme doma cupem letu."

Vytřeštila jsem na ni svoje oči, jestli jsme vážně slyšela dobře. Koukala na mě stylem jeď-a-nepindej-mi-do-toho a já jenom převrátila oči a strčila klíčky do zapalování, abychom se konečně hnuly z místa. Bylo zajímavé, kolik místa se tu najednou po koncertě našlo, ale to bylo pochopitelné, takže jsem se ani moc nedivila. Když jsem vyjela na cestu, nestihla jsem se divit, jaký na mě Kitty spustila příval informací, většinou jsem byla zvyklá, že mele jako mlýnek a nic a nikdo ji nezastaví, a mě nezbývalo nic jiného, než to, abych ji poslouchala. A nebylo tomu jinak ani dnes, seděla jsem v autě, zatímco ona vesele vykládala, až jsem se sama divila, že ji ta huba nebolí, a poslouchala. Neměla jsem ani sílu na to ji jakkoliv odporovat nebo něco říkat. Prostě jsem jenom seděla a poslouchala, občas jsem zamrčela v souhlasu.

„Rachel, zajdeme si na jídlo do města?" vypadlo z ní tak po 10 minutách co mluvila.

„Vydržíš to domů, už jenom chvilka." řekla jsem na protest, vážně jsem se těšila domů, a při představě, že ještě budu muset jít někam do restaurace se najíst se mi ani trochu nelíbila.

„Jenže já musím na záchod, vážně hodně moc."

„Víš, že jsi jak malá?"

„Tady zastav, dělej, stůj!" zařvala na mě najednou a já instinktivně šlápla na brzdu, div se mi nespustil airbag.

„Co je? Co se děje?" vyhrkla jsem na ni otázky a myslela, že dostanu infarkt.

„Tady je restaurace, vystupujeme a bez průpovídek." zavolala šťastně, a já měla pocit, že ji asi zabiju.

Dělala to často, z ničeho nic začne řvát a já si naivně myslela, že už ji to přešlo po minulém incidentu. Když jsme jely do práce, začala zase ječet, ať zastavím, když jsem dupla na brzdu, ta trubka nebyla přivázaná, a proto vyletěla ze sedačky a bouchla se o palubní desku a zlomila si nos. Ten den mi říkala, že to už niky neudělá, protože její nos na tom byl docela hrozně, než jsme dojely do nemocnice, stihla mi zašpinit sedačky krví, protože nechtěla použít kapesník s tím, že to přestane za chvilku téct. No, nepřestalo. Od té doby se naučila vázat a ještě přestat řvát ať zastavím, až do dneška, kdy to zase začalo.

„Přestaň zase řvát, nebo dopadneš jako minule s tím nosem." řekla jsem naštvaně a ukázala na ní prstem, zavřela jsem dveře od auta a zamkla.

Než jsem se rozkoukala, Kitty seděla v restauraci a už se prohrabovala v jídelníčku, aby si našla něco, co by ji chutnalo. Když jsem za ní došla, a dosedla na židličku, už nám nesly naše jídlo, takže mi došlo, že mi také objednala. Dělala to téměř furt, vždy když jsme se šly někam najíst, nebo jenom na kávu. Možná je to tím, jak dlouho spolu už bydlíme, takže obě víme, co má druhá ráda a co ne. Někdy to mělo svoje výhody, jako třeba teď, nemusela jsem přemýšlet, co chci a tím zdržovat od jídla Kitty, ale někdy ty bylo k zbláznění, když chci na dovolené ochutnat něco nového a pak jenom sednete na židličku a před vás letí hranolky.

„Objednala jsem nám." řekla Kitt s úsměvem na tváři jako andílek a pustila se do své porce špaget.

Jenom jsem pokroutila hlavou a taky se pustila do jídla. Nějak jsem neměla ani chuť se bavit, většinou při jídle melu a melu, ale dneska to bylo jiné. Měla jsem dost věcí, které bych si měla urovnat v hlavě, a promyslet si všechno co se stalo. Nevím, jestli byl nejlepší nápad se líbat s Harrym. Vlastně skoro ho neznám, a je jasné, že je roztomilý, jeho úsměv, ze kterého se mi podlamují nohy, je ještě víc okouzlující než na fotkách. Je to idol každé holky a on sám je velká celebrita a já jsem jenom holka, co pracuje v restauraci jako servírka a čas od času umývá nádobí. Možná mám větší strach z toho, co na to řeknou ostatní lidé, přece jenom jsou v jeho kariéře dost důležití a vím, že kdybychom spolu měli nějakou aférku, například hodně fanoušků by mě nenávidělo.

„Rachel." řekla Kitty a zamávala mi rukou před obličejem.

„No?" vypadlo ze mě skoro automaticky.

„Jez, já už jsem po jídle, čekám jenom na tebe." řekla a odsunula si svůj talířem, když jsem zavadila zrakem na mém, neměla jsem ani půlku snězenou a to jsem vždycky dojídala jako první.

Rychle jsem do sebe naházela zbytek jídla a zaplatila za nás obě. Naskočily jsme do auta a rozjely se k nám domů, těšila jsem se do postele. Jakmile jsme vystupovaly z auta, všimla jsem si, že nahoře u nás v bytě se svítilo. Koukla jsem na Kitty, která si toho evidentně nevšimla.

„Kitty, ty si zapomněla zhasnout? Nahoře se svítí!" řekla jsem a drbla do ní loktem, aby se taky koukla nahoru.

„Ne, stoprocentně jsem zhasínala a ještě jsem to kontrolovala, nejsem přece blbá." řekla docela vážně a já se na ní koukla a nadzvedla obočí.

„No fakt, nech toho zase!" řekla a drbla do mě loktem.

„Fajn, pojď, půjdeme se kouknout, třeba nás nikdo nezabije nebo nevykradne."

Otevřela jsem těžké vchodové dveře a vstoupila do chodby. Zkontrolovala jsem schránku, ale byla prázdná. Když jsme se dostali nahoru, naše dveře byli otevřené a mě se zmocňoval strach a fakt divný pocit. Když jsme vstoupily do našeho bytu, všude byly poházené věci a převracený nábytek, což mě znejistilo ještě víc.

„Oni nás vykradly? Vážně nás vykradly, jsme v prdeli." vypadlo ze mě, když jsem pustila tašku na zem.

„Nevím, ale myslím, že kdyby nás vykradly, nenechaly by tu tohle, ne?" řekla pohotově Kitt a sáhla na botník pro nějaký papírek a hned ho začala nahlas číst.

*„Slečno Rachel a Kitty, zřejmě se divíte, co se s vaším bytem stalo. Je to prosté, jediné co chci je, abyste se držely od celé skupiny One Direction dál. Možná, jsem tomu trochu napomohla takovým životopisem. Co se týká Kitty, vážně mě moc mrzí, že jsi měla podmínku. A Rachel, tvoje minulost mluví sama o sobě. Už je nikdy neuvidíš, pokud jo, zajdeme dál. Je to jenom na vás. S pusou -T" *

Když to Kitty četla, hrnuli se mi slzy do očí, přesně jsem věděla, o čem se tam píše a bylo mi hůř než kdy jindy. Vlastně myslela jsem, že když se přestěhuju do Londýna, začnu od znova, nikdo se nebude zaobírat mojí minulostí. Kitty stála zaražená, nerada mluvila nebo slyšela o tom, když měla jako mladší podmínku, proto jsem se ani nedivila, když se rozběhla do pokoje a zavřela se. Mě nezbylo nic jiného než sesunout na podlahu. Začala jsem víc a víc brečet, měla jsem k tomu důvod, vážně se mi Harry líbil, možná jsem se i zamilovala, ale na to bylo moc brzo, abych to usoudila. A pak přijde tohle a zase je všechno v háji. Věděla jsem to, nikdy jsem nemohla být šťastná. Vzlykala jsem do dlaní a nevěděla, co mám dělat, vlastně jsem si připadala jako malá holka. Když se v otevřených dveřních, objevila matná postava, kterou jsem nerozeznala, jelikož jsem měla tak ubrečené oči. Trochu jsem zamžourala, abych zahnala slzy ale ani to mi nijak zvlášť nepomohlo

„Rachel?" slyšela jsem hlas za mnou.