Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 38

Prolog k novému příběhu je na světě!

„Někdo tu byl." zašeptala jsem, i když mi stále tekly slzy po tváři.

Nedokázala jsem je jakýmsi způsobem zastavit, možná je to dobře. Možná je to způsob jakým se zbavím všeho hnusného tady a taky toho strachu. I když jsem pochybovala, že to, co se stalo, vytěsním z mé hlavy v dohledné době ven.

„Rachel, jsi v šoku. Nikdo kromě nás tu být nemohl. Pronajala jsem to tak, abychom tu mohly být jenom my tři a nikdo nás nerušil."

Pomohla mi opatrně vstát na vlastní nohy. Začínala jsem sama o sobě pochybovat. Ale kdyby tu nikdo nebyl, to zrcadlo by se samo nerozbilo, což mě dovádí k dalším věcem a to těm co jsem slyšela. Je pravda, že jsem toho moc nenaspala, možná se mi to zdálo. A možná taky ne. Ale bojím se, že pravdu jenom tak lehce nezjistím.

„Půjdeme domů, dobře?" řekla úplně klidně a já přikývla.

Pro jednou jsem neměla náladu odporovat všemu, co řekla. Zvedla jsem se a El mě podpírala, když jsme se po pár minutách dostaly ven, viděla jsem Dan, která tam stála s menší blondýnkou, tipovala jsem ji na Perrie, Zayn o ní dost často mluvil, ale nikdy jsme neměli čas se potkat a pořádně se seznámit.

„Bože Rachel. Jsi v pořádku? Nic tě nebolí? Zlomila sis něco? Vidíš mě?" položila mi tunu otázek, a stále mi máchala rukama před obličejem.

„Kolik vidíš prstů? No? Kolik?" naléhala se svojí otázkou.

„Jsem v pořádku Dan, nic mi není." řekla jsem s nakřápnutým hlasem a snažila se na ni usmívat.

„Ptám se tě, kolik vidíš prstů!" řekla se zvýšeným hlasem a já se zhluboka nadechla.

„Tři. Vidím tři."

Snažila jsem se ji odpovědět co nejvíc v klidu. Když jsem odpověděla na její otázku, koukla se na svoje prsty, aby se ujistila, kolik vlastně doopravdy ukazovala a hned mě obejmula. Teď jsem byla ráda, že jsem je tu měla. Ten divný pocit z toho, co se stalo, jsem furt měla. Zřejmě se ho tak lehce nezbavím. Alespoň ne tak lehce, jak jsem si myslela. Dan se odtáhla a koukla na tu blondýnku po jejím boku.

„Rachel, tohle je Perrie, holka Zayna." koukla na mě a já jsem přikývla a ona se na mě koukla soucitně.

„Ahoj, myslela jsem si to." špitla jsem skoro neslyšitelně. Ani mi neodpověděla a hned mě obejmula, byla jsem ráda, vypadala vážně sympaticky.

„Perrie tě hodí domů, my to tu ještě dořešíme. Nechceme, abys tady čekala."

Obě se ke mně nahrnuly a obejmuly mě na rozloučenou, byla jsem ráda, že mám takové kamarádky, jako jsou zrovna ony. Přišlo mi později líto Perrie, která stála kousek od nich a přešlapovala tam na místě. Znala jsem tyhle situace, proto jsem se jim vždycky vyhýbala, nahnula jsem se pro ruku Perrie abych ji přitíhla a obejmula se i s ní. Všichni jsme se obejmuly a já pak vyšla s Perrie k jejímu autu. Měla nádherné auto Audit tt, vždycky jsem si tohle auto přála, ale nikdy jsem neměla tolik peněz, abych si ho mohla pořídit. Z mého platu v restauraci jsem si ho nemohla dovolit, ani když jsem brala práce o víkendu.

„Harry o tobě hodně mluví. Jsem ráda, že jsem tě mohla konečně poznat." prolomila hrobové ticho, které v autě nastalo.

„Doufám, že jenom v dobrém. Jestli ne, tak mi lži."

„Jak jinak, jenom v dobrém samozřejmě."

Všimla jsem si, že její tvář trochu zesmutněla, a mě to připadalo trochu líto, ale nechtěla jsem tlačit na pilu a vyzvídat co se stalo. Když jsme projížděli přes noční Londýn, vzpomněla jsem si na první den, kdy jsem potkala Harryho. Bylo to na koncertě, tyhle vzpomínky se mi vehnaly hned do hlavy a já se úplně debilně usmívala, a toho si musela všimnout i Perrie.