Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 24

Ráno jsem se vzbudila s nepříjemným zvoněním budíku. Neochotně jsem klikla do mobilu a budík přestal drnčet. Harry se nevzbudil, byla jsem ráda, nechtěla jsem ho budit. Vypadal tak strašně sladce a já se musela usmívat aspoň na venek. Vevnitř jsem totiž umírala. Byla jsem hrozně unavená, až moc unavená na to, abych teď vstávala. Popravdě nebyla jsem nějak zvyklá takhle brzo vstávat, teda ne jenom když jsem šla do práce, to mi nic jiného taky nezbývalo. Rychle jsem se osprchovala a ani jsem se nenamalovala. Nestíhala jsem, hlavně proto, že Harryho dům byl od agentury o mnoho dál než náš byt. Nechtěla jsem Harryho budit, proto jsem mu stihnula nechat na stole lísteček, kam sem šla. Málem mě trefilo, když jsme zjistila, že za 10 minut mam být v práci. Teda pokud mě samozřejmě nevyhodí, což by se v pohodě mohlo stát. Vyběhla jsem v županu, neměla jsem co na sebe kromě toho špinavého prádla ze včerejška. Seběhla jsem dolů a doufala, že někdo bude vzhůru a díky bohu za Liama, který je zřejmě jako jediný ranní ptáče a vstává tak brzo. Seděl u stolu s pil ranní kávu, poznala jsem to už při příchodu do kuchyně, kde se rozvinula vůně kávy.

„Takhle jdeš do města?" zeptal se mě a neskrýval pobavení v hlase.

„Taky přeju dobré ráno, nemám na výběr, mám u pouze špinavé oblečení, nestihla jsem si ho ještě vyprat."

„Pojď, půjčím ti nějaké oblečení Dan. Zřejmě nepůjdeš v tom, v čem si byla včera, když ho máš špinavé, že?" zeptal se mě a já zavrtěla hlavou.

Nechtěla jsem do agentury přijít ve špinavých věcech, takže jsem tenhle návrh docela uvítala. Byla by to ostuda. Kitty v čistém oblečení a já jako prase.

„Děkuju, budeš hodný. Vrátím ti to vyprané a vyžehlené samozřejmě."

„Mimochodem kam jdeš v sobotu ráno Rachel?" zeptal se, když jsem do pusy narvala poslední kousek koblížku co byl na stole.

„Musím do práce. Mám brigádu i o víkendu abychom měly s Kitt na nájem a přitom si ušetřily i nějaké peníze." odpověděla jsem znuděně.

Neměla jsem moc v lásce to, že musíme mít ještě brigády navíc, ale samy jsme chtěly do Londýna a já nechtěla, aby mi rodiče všechno platili. Nechtěla jsem být jednou z těch holek, co se s nimi budou všichni přátelit jenom kvůli penězům. Pomalu mě vedl do pokoje, kde jsem ho překvapila včera. Ani jsem si nevšimla, že všude na stěnách jsou jeho fotky zřejmě s Danielle. Vypadala vážně úžasně, to se musí nechat. Začala jsem přemýšlet nad tím, že vlastně moc fotek nemáme s Harrym, maximálně dvě, ale i tak mi stačili, nepotřebovala jsem jich víc, než ty co mám. Z myšlenek mě vytrhl Liamův hlas.

„A v kolik ti to začíná?" zeptal se a přitom se začal přehrabovat v šatníku Dan.

Vypadalo, že věděl kde co má. Podal mi černé tričko a červenou sukni. Neprotestovala jsem, popravdě jsem sukně nosila ráda, ale nikdy jsem je neměla příležitost nosit. Takže jsem byla docela ráda.

„No asi tak za 5 minut pokud teď už dávno nejsem bez práce." řekla jsem docela nervózně, a protočila nad tím faktem oči.

„Nechám tě tu, převleč se a já tě tam hodím, stejně nemám co dělat." řekl a usmíval se na mě.

„Vážně? Bože děkuju si hodný."

Vrhla jsem se mu kolem krku a pořádně ho obejmula, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Možná tak cestou zpátky, nebo až se tu zastavím koupit koblihu, kterou jsem mu snědla po cestě, aby mi tam nekručelo v břichu. Když jsme na sebe hodila všechno oblečení a seběhla dolů, Liam už stál u dveří a čekal na mě.