Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 16

Koukala jsem na ně, jestli někdo z nich konečně promluví, ale oni jenom tikali pohledy mezi sebou, snad proto, aby se tajně domluvili, kdo mi to z nich vyklopí. Popravdě, bylo mi úplně jedno, kdo mi to řekne, hlavně ať mi to jeden z nich už vyklopí, protože mi docházela trpělivost. Seděla jsem a koukala na ně, jestli mi něco řeknou, ale ani jeden nevypadal na to, že z něj něco v poslední době vypadne, proto jsem trochu povytáhla obočí a rukama naznačila, ať mluví.

„No tak mluvte někdo, ne? Na co čekáte, že se to tady samo zjeví?" řekla jsem trochu se zvýšeným hlasem, aby z nich něco dostala.

Koukala jsem na ně a doufala, že konečně někdo něco řekne, což jsem doufala správně, protože po chvilce promluvil Louis. A moje oči se propíjeli do jeho, snad jsem si myslela, že to z něj tak dostanu rychleji.

„Konečně někdo."

„Rachel, uklidni se prosím tě, ani pro jednoho z nás to není příjemný." řekl s klidem a já přikývla.

Bylo mi jasné, že po nich nemůžu řvát, samotným klukům to asi není příjemné a já tu po nich vřískám jako hysterka. Asi jim to samotným vážně moc nepomáhalo, vážně ne.

„Omlouvám se, nechtěla jsem, jenom mi řekněte, co se mu stalo, všechno strašně natahujete a já mám fakt strach co s ním je." řekla jsem zoufalým hlasem a koukla na čtveřici kluků, co stojí u mě.

Docela mě překvapilo, že se tu ukázal i Zayn. Když tu kluci byli včera, byl tu jenom Liam, Louis a Niall, ale Zayn s nimi přišel jenom na chvíli a potom zmizel, mohla jsem se jenom dohadovat ve své hlavě, proč nezůstal s ostatními, možná to bylo proto, že si připadal blbě za ten oběd, což jsem se mu ani nemohla divit, protože kdyby se mi dostal pod ruce ještě na delší dobu včera, asi bych mu omlátila tu jeho hlavu o patník. Ale momentálně mi jeho přítomnost ani nevadila, spíš jsem ji ani nevnímala, protože se mi honila hlavou jenom jedna osoba, jedno jméno a tím byl Harry.

„Je v nemocnici, když se vracel, někdo do něj naboural." řekl Louis s klidem a klekl si k mým kolenům a chytl mě za ruku, aby mě podpořil, což se mu do jisté míry i podařilo.

„Podle policistů to nebyla náhodná autonehoda. Říkali, že se dívali na záznamy, bylo to v docela přehledném úseku, kde se moc autonehod nestává a to auto, co nabouralo do Harryho, stálo prý pár bloků od místa nehody, zřejmě to měli naplánované. Ale je v pořádku." dořekl Liam a já se na něj zděšeně podívala.

Seděla jsem a nevěděla, co mám dělat. Kluci vypadali stejně v šoku jako já sama, bylo vidět, že je to zaskočilo jako mě a hlavně, že se bojí o Harryho. A popravdě ani se jim nedivím, jsou nejlepší kamarádi už nějaký ten pátek, a pro mě by to bylo stejně těžké, kdyby se něco nedej bůh, stalo s Kitty, a já bych byla ve stejné situaci jako oni. Nemohla jsem tady sedět a přemýšlet nad vším, co se mi prožene hlavou.

„Musím ho vidět"

Když sem jsem se koukla na kluky, všichni byli zabraní do svých myšlenek, proto jsem si byla i jistá, že si mě nikdo nešimne. Když jsem se pokusila vstát ze židle, podlamovali se mi nohy a začala se mi točit hlava. Viděla jsem rozmazaně a po pár krocích sem neviděla už vůbec nic. Po pár minutách jsem se probrala, v náručí mě držel Louis a Liam přiskotačil se studeným obkladem, který mi hned poté začal cpát na hlavu.

„Jsi v pořádku?" Zeptal se mi Louis.

Vůbec jsem nevěděla, která bije a už vůbec sem nevěděla, co dělám tady na zemi a proč nade mnou všichni stojí a koukají jako na svatý obrázek.

„Jo jsem asi, mm co se stalo?" zeptala jsem se a všimla si, jak se mi moje ruce třesou, když jsem zamrkala, trochu mě zabolela hlava.

„Co to sakra je? Proč se to vůbec děje. Nepila jsem."

„No kromě toho, že si zaútočila na podlahu a padala si jako Titanic ke dnu, se zřejmě nic zajímavého nestalo." řekl Niall a zachichotal se tím jeho smíchem.

„Omdlela jsem?" Louis souhlasně přikývl.

„Super, nic lepšího nemohlo dnes přijít."

Byla jsem na sebe dost naštvaná, přidělávám klukům dost starostí, přitom jich mají oni sami docela dost. A k tomu ještě já, to se mi zase povedlo.

„Vezměte mě za Harrym, prosím."

„Hele, na chvilku si tady sedni a pak tě tam vezmeme jo?" Koukl se na mě Zayn

Já jsem poslušně poslechla, věděla jsem, že nemá cenu protestovat, protože by to stejně nemělo žádný účinek, proto jsem za pomoci kluků došla ke gauči a sedla si. Po necelé půl hodině mě vzali kluci konečně do nemocnice. Když mi ukázali, kde má Harry pokoj, váhala jsem, jestli vejít. Přece jenom, možná by tam první měli jít kluci, znají ho delší dobu a myslím, že oni tam ještě nebyli, proto jsem váhala. Otočila jsem se a viděla jsem, jak si kluci sedli na lavečky, které byli na chodbě v nemocnici.

„Jdi sama, počkáme tu." usmál se na mě povzbudivě Liam a rukou mi naznačil gesto, abych konečně šla, nebo mě tam odnese sám.

Jenže mě se zmocňoval strach, možná i trochu nervozity a v hlavě mi vířilo tolik myšlenek, na které jsem si nemohla odpovědět sama. Nezbývalo mi moc možností, které jsem mohla udělat, proto jsem zvolila tu jednu jedinou, která by měla být správná a otevřela dveře do pokoje. Byl tam, ležel, měl odřené lokty a čelo a zřejmě spal, protože by se na mě jinak obrátil a koukl sem, kdo mu leze do pokoje. Když jsem přišla blíž, všimla jsem si doktora, který si něco zapisoval do svojí tabulky.

„Pardon, neruším?" zeptala jsem se doktora, který něco načmáral do papíru.

„Ovšem, že ne, už končím." řekl a propisku si strčil do kapsy a vydal se k odchodu.

„Pane doktore, jak na tom je? Bude v pořádku?" zeptala jsem se nervózně a taky s obavami co mi řekne.

„Vy jste jeho přítelkyně viďte? Abych byl upřímný neutrpěl moc vážné zranění, myslím, že bude v pořádku." řekl a usmíval se na mě.

Vůbec jsem nevěděla co říct, zrovna mě nazval jeho přítelkyní a já neřekla ani slovo. Popravdě docela mi lichotilo, že si myslel, že jsem jeho přítelkyně, i když jsem ji vlastně nebyla.

„Dobře, děkuju mnohokrát." usmála jsem se na něj a podívala se na Harryho, jak sladce spal.

„Nechám vás tu o samotě." řekl a odešel.

Seděla jsem u něj hodiny a hodiny, ale nezmohla jsem se na nic jiného než čas od času popotáhnout a utřít slzu, která se zpustila, furt se neprobíral a já měla hrozný strach, protože jsou to už skoro 4 hodiny od té doby, co jsem přišla a on stále spal. Když přišli kluci, vzali mě všichni na jídlo do bufetu, který byl v nemocnici, ať se trochu najím. Byli vážně hodní a popravdě měla jsem hlad jako vlk, nejedla jsem od včerejška, proto jsem tohle gesto ocenila. Obejmula jsem je a vracela se zpátky do pokoje, kde Harry ležel. Když jsem potichu otevírala dveře, abych ho nevzbudila, zůstala jsem stát ve dveřích jak opařená vodou.

„To si ze mě dělá srandu, že jo?" zeptala jsem se sama sebe a koukala na osobu přede mnou, co stála hned vedle Harryho postele.