Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 30

Pomalu jsem se začala zvedat ze země, Liam mi pomohl, abych neztratila balanc. Až když jsem se úplně zvedla a snažila se oprášit rifle na zadku, kde jsem seděla, došlo mi, jak moc je ta zem studená. Popravdě jsem byla ráda, že už tam dál nesedím, protože bych byla nemocná. Stoprocentně nemocná. Nechtělo se mi tam ani za milion jít a taky jsem věděla proč. Nechci se dívat na ty soucitné pohledy, když tam vejdu, ale musela jsem. Bylo by to vůči všem nespravedlivé, přece jenom všichni tam jsou a oblíbili si Kitty stejně tak jako já. Nebylo by správné, abych tam s nimi nebyla. Když to zvládli taky, měla bych i já, i když to pro mě bude sebe víc těžké. Jsou teď moje jediná rodina, jediné co mi tu zbylo. Neměla bych je odstrkovat, už jenom kvůli tomu, že tu pro mě v následujících týdnech všichni budou.

Můj tok myšlenek v hlavě přerušil zvonek, který oznamoval, že jsme dojeli do příslušného patra. Jakmile jsme vystupovali z výtahu, zarazila jsem se. Viděla jsem, kolik lidí sedí na sedačkách a čekají, byli tam všichni. Popravdě jsem nečekala, že by tu všichni vydrželi sedět. Všimla jsem si Harryho, který nervózně přešlapoval po chodbě, sem a tam. A po chvilce sklouzl o stěnu dolů na zem, přesně tam kde seděl i Niall.

Bylo mi Nialla hrozně líto, měl Kitt vážně moc rád, byl do ní zamilovaný na první pohled. Všimla jsem si toho hned, když ji poprvé viděl. Červenal se a jeho ruce se nesmírně potili. Vím, že ona ho milovala víc než cokoliv. A teď o ni přišel, nevím, co bych dělala, kdybych já měla přijít o jediného člověka, který mě drží při životě, pomáhá mi a snaží se mě dělat šťastnou, jak jenom to jde. A přitom tu teď sedí jako hromádka neštěstí na podlaze. A to jenom kvůli mně. Já můžu za to, že tu sedí a neví co se děje. Co se děje semnou. Začali se mi zase hrnout slzy do očí, jenže nechci brečet. Chci být silná, chci být oporou i pro Nialla. Protože moc dobře vím, že se v téhle věci budeme muset podporovat navzájem, abychom to zvládli. V duchu mi projelo milion nadávat směřovaných na moji osobu za to, jak se teď zřejmě Harry cítí.

„Neboj, budeme tu pro tebe i pro něj, nemůžeš všechno zvládnout sama. Věř mi, že Harry ti taky pomůže. Je takový, snaží se pomáhat všem a holka, kterou miluje, u něj nebude výjimkou." ozval se Liam, který stál hned za mnou.

Jako kdyby mi četl všechny moje myšlenky a s úsměvem na tváři mě obejmul. Myslím, že bych si na objímaní měla zvykat, řekla bych, že během několika následujících týdnu budu objímací panák.

„Děkuju, jste vážně hodní, všichni."

Byla pravda, že všichni ke mně vždycky byli hodní a jenom doufám, že se to ještě nezhorší a nebudou jako cukr. Protože bych se musea zbláznit.

„Tak nebreč a jdi obejmout Harryho. Myslím, že ten je dost mimo z toho, co se stalo a ještě ses mu ztratila. Zřejmě je z toho vykolejený, protože to děláš skoro stále, že? Já se moc nedivím hele." slyšela jsem pobavení v jeho hlase a taky jsem se trochu zasmála.

„Myslíš, že si fakt myslí, že sem mu utekla? I když sám dobře víš, jak to bylo s tím jogurtem, měla jsem hlad. A bylo o málo, nebudu se s ním dělit i o jogurt, to po mě nemůže chtít! Ty jsi se semnou nepodělil ani o obloženou bagetu a ta byla větší." koukla jsem na něj a vyzvedla jedno obočí nahoru, protože jsem sama dobře věděla, jak to tehdy bylo a on to věděl taky.

„Koukni se na něj, sedí na zemi a brečí. Myslím, že si to fakt myslí, jdi za ním a nestůj tu jako dřevo."

Jeho ruka mě okamžitě popostrčila k nim. Rozešla jsem se a v půlce cesty jsem viděla Liama hned za sebou usmála jsem se a on mi úsměv opětoval. Věděla jsem, že se mi snažil pomáhat a hlavně mě trochu popostrčit na správnou cestu. Popravdě jsem za to byla až nekonečně ráda. Seděl tam na zemi a hlavu měl v dlaních, a potichu vzlykal, vážně si myslel, že bych ho opustila? Nikdy bych ho neopustila, nechápu, jak si to mohl vůbec myslet. Když jsem ho opustila minule, málem mě to zabilo, nechci o něj přijít, už teď jsem přišla o Kitt a kdybych měla přijít o něj, nezvládla bych to. Nemohla bych si představit ani den bez něj. Je to on kdo mi vykouzlí úsměv na tváři jediným slovem a kdo zná mojí oblíbenou značku jogurtu a kupuje ho jenom kvůli mně. Díky těmhle drobnostem ho miluju a vím, že to dělá kvůli mně, aby mě viděl šťastnou. A já si toho vážím víc než cokoliv jiného. Vážím si především ho. Pomalu jsem si sedla vedle něj, ani se na mě nepodíval, zřejmě si myslel, že je to někdo z kluků, kteří ho přišli utěšovat nebo holky.

Natáhla jsem opatrně ruku k té jeho, ale jeho reflex mě zaskočil, jenom sebou cukl. Jedním pohybem ruky sem ji zase stáhla k sobě na stehna, koukla jsem se na ostatní, věnovali mi laskavý pohled a já se zarazila na pohledu El, která mi kývla hlavou, abych mu něco řekla. Popravdě nevím co mu říct, nevím ani co bych měla v téhle situaci říkat, sama nemám dostatek slov na to něco říct. Pomalým pohybem jsem mu nadzvedla ruku tak abych se pod ní mohla protáhnout a opřít se o něj. Myslela jsem, že to bude lehčí, vzpíral se a tím mi moji práci neusnadnil. Zřejmě nechtěl, aby ho takhle někdo viděl, nebo chtěl, aby mu všichni dali pokoj, což bych naprosto chápala. Po chvilce snahy ruku uvolnil a já se pod ni protáhla a opřela si hlavu o něj. Cítila jsem, jak sebou mírně škubl, než si všiml, že jsem to já. Cítila jsem, jak se jeho svaly uvolnili a jeho dech se mírně uvolnil a pomalu se zase zklidnil. Přestal pomalu vzlykat, ale to se nedalo říct o mě, já jsem pomalu začala brečet a on zpevnil svoje sevření a dal mi pusu do vlasů.

„Bude to v pohodě, zvládneme to." zašeptal potichu Harry. Tohle jsem potřebovala, potřebovala jsem, aby mě uklidnil a řekl, že všechno zvládneme. Že to zvládneme společně.

„Já vím, vybrala jsem si totiž toho nejlepšího chlapa pod sluncem." řekla jsem a otočila se na něj.

Usmála jsem se, když mi poslední slza stékala po tváři a on ji ladným pohybem ruky utřel. Můj pohled jsem upřela na něj a moje srdce zajásalo radostí, když jsem konečně viděla zase jeho úsměv.