Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 18

O 3 týdny později

„Kitty, nevíš prosím, kde mám ty růžové šaty bez ramínek?"

Řvala jsem na ni přes koupelnu a dál se snažila prohrabat svojí skříní. Vážně jsem začínala být hodně zoufalá, neměla jsem čas prohledávat celou skříň, i když v ní nebylo zase tolik věcí.

„Nevím, ale koukni se znovu do skříně zase si rozjařená tak nevíš, co kam položíš. Je možné, že je máš překryté na ramínku jiným oblečením." smála se a šla mi pomoct hledat.

Lítala jsem po celém bytě a ty šaty nemohla furt najít, byla jsem zoufalá víc než kdy jindy. Bylo to poprvé za tři týdny, co se uvidím s Harrym, takže je jasné, že jsem chtěla vypadat co nejlíp. Těšila jsem se, že ho uvidím, přece jenom byl v nemocnici, i když jsem se snažila za ním chodit co nejčastěji, musela jsem to kombinovat s prací, což zase tak lehké nebylo. Byla jsem proto ráda, když ho pouštěli domů a my konečně mohli strávit nějaký čas samy dva. Myslím, že jsem nebyla jediná, koho nudili celé tři týdny bez Harryho, i Louis byl tak zoufalž, že se nasáčkoval k nám do bytu, protože mu chyběl, ne, že bych nebyla ráda, že tu s námi někdo je, ale popravdě takového hyperaktivního člověka jsme v životě nezažila. Mohli jsme mu dávat několik úkolů na opravení všech možných závad u nás v bytě a on si stejně našel výmluvu na to, aby to buď neudělal nebo v tom lepším případě to udělal, ale okomentovával to celou dobu. Na druhou stranu, byla jsem ráda, že tu někdo je semnou, Kitty většinu času trávila s Niallem, takže jsem si zbyla já s Louisem a tunou jídla na každý den a jeho následnými bolestmi.

„Kitty máš je?" zařvala jsem poněkud neklidně, byla jsem nervózní a tohle mi ještě chybělo dneska.

„Jo, našla jsem je! Neboj se." zařvala mi a já myslela, že ji na místě umačkám k smrti, za to, že mi je našla.

„Bože Kitt děkuju si fakt zlatá. Pozvu tě za to na kávu, slibuju!"

Pevně jsem ji sevřela v objetí, dokud nezačala trochu kuckat a snažit se mě odtlačit ode mě, aby mohla v pohodě zase dýchat tak jsem moje objetí trochu uvolnila. Smála se a taky mě obejmula nazpátek, i když troch míň. Dala jsem ji pusu na čelo a vzala si šaty do pokoje.

„Vím, že ti na tom hrozně moc záleží, proto tu pro tebe něco mám." Zajásala.

Vydala se do pokoje a přišla s velkou krabicí, na které byla mašle a podala mi ji. Byla jsem zmatená. Pomalu jsem ji otevírala, moc jsme si s Kitty nedávali dárky, možná tak na narozeniny, vánoce a popřípadě svátky, a já si nebyla vědoma toho, že jedna z těch tří věcí by zrovna byla. Jakmile jsem ji otevřela, měla jsem otevřenou pusu do kořán, nebyla jsem schopná slova, a natož abych složila nějakou větu.

„Rach, zavři tu pusu, něco ti tam vletí." zasmála se a koukala na mě.

Byli v ní položené lodičky, které se mi líbili už tak dva měsíce, byli růžové s velkou mašlí na patě, jenže jsem si je nikdy nemohla dovolit z mého platu, natož z platu který má Kitty, takže musela mít komplice a s někým je koupit. Bylo mi hned jasné, kdo jí v tom pomohl. Byl to Louis, věděl, že máme jít s Harrym na rande, takže mi bylo jasné, že mu zase vybere oblečení a chtěl nás evidentně sladit do jedné barvy.

„Kitty, wau, ty museli být hrozně drahé, ani já si je z mého platu nemůžu dovolit, to si nemůžu vzít." řekla jsem a koukala na ni. Právě proto, je moje nejlepší kamarádka, udělá pro mě všechno na světě a je evidentní, že já pro ni taky.

„Vezmi si je, poprvé si zamilovaná až po uši, dlouho sem tě neviděla takhle střelenou, a stejně, ty boty jsem neplatila jenom já. Takže si je bez odmlouvání vezmi." řekla a usmívala se.

„Děkuju, a mimochodem s tím placením mi to došlo, poděkuj mu taky prosím."

„A teď se mazej oblíkat, Harry tu bude za chvíli, musíte oslavit to, že je už z nemocnice doma. Doufám, že tam v dohledné době zase neskočí."

Culila se až podezřele jako sluníčko na hnoji, takže musela mít něco za lubem, ale momentálně jsem neměla čas zjišťovat, co to bylo. Vyběhla jsem zpátky do pokoje a za necelých 10 minut jsem byla hotová, měla jsem rozpuštěné vlasy, růžové šaty a k tomu ty nádherné lodičky, které jsem dostala teď od Kitty. Harry tam stál s Kitty a držel velkou hrst růží. Když slyšeli klapnutí dveří, oba se na mě otočili, a moje oči se upřely na Harryho, zářili mu oči a div že mu ta pusu neupadla. Přišel za mnou, jemně mě obejmul a dal mi pusu na tvář. Tohle mi chybělo. Tak moc chybělo.

„Jsi nádherná." zašeptal mi do ucha a já se začala červenat.

„Děkuju, taky nejsi k zahození." řekla jsem a usmívala se a on mi úsměv oplatil.

„Ty jsou pro tebe, nevěděl jsem jaké koupit. Tak jsem nakonec zvolil červené růže. Klasika."

Zbožňovala jsem růže a voněli ještě líp, když jsem se k nim sehnula, abych si k nim přičichla. Byla to obrovská kytice, nevěděla jsem ani, zda na ni budeme mít tak velkou vázu. Mohla jsem jenom tipovat, kolik růží tam mohlo být.

„Jsou nádherné, vážně děkuju. Růže jsou moje oblíbené, neboj se. No nic vyrazíme?" zeptala jsem se svým nedočkavým hlasem.

Neřekl mi, kam jedeme, proto jsem byla ještě víc nadšená. Mohla jsem jenom odhadovat, kam mě může vzít. Jsem si jistá, že Kitty to už věděla. Ale neřekla mi to, snažila jsem se to z ní několikrát během těch posledních dní dostat, ale držela jazyk za zuby a nedala mi ani jednu malou nápovědu.

„Jistě slečno." odpověděl a hned mě táhnul za ruku ze dveří, sotva jsem stihla říct Kitty ahoj a už jsme stáli venku před autem.

„Kam jedeme?" zeptala jsem se ho znovu, ale i tak jsem mohla čekat stejnou odpověď jako předtím.

Jenom na mě koukl, usmál se ale i tak mi nic neřekl, jenom mi položil ruku na koleno a jemně mě pohladil. Když jsme zastavili, nestačila jsem se ani vzpamatovat, nebo rozhlédnout a moje oči pohltila tma, dával mi šátek na oči, což naprosto nesnáším. Měla jsem strach, ale naprosto jsem mu věřila, teda aspoň jsem se o to snažila a přesvědčovala se o tom. Když se zastavil, sundal mi šátek z očí, nemohla jsem tomu uvěřit. Byli jsme na střeše nějakého baráku, a všude byli světýlka, svíčky a prostřeno jenom pro nás dva.

„Wau." vypadlo ze mě potichu

Bylo t nádherné. Tohle nemohl rozhodně připravit sám, musel by na tom pracovat několik dní. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě udělal, bylo to jako ve všech mých snech. Když jsme se najedli, stoupl si a vzal mě za ruku.

„Rach, vím, že si nechtěla nic uspěchat, ale chci aby si věděla, že když jsme s tebou je mi o mnoho nejlíp, než kdy předtím. Nechci tě už nikdy ztratit, znamenáš pro mě všechno, to mi věř. Našel sem v tobě to co v žádné jiné." koukal se mi stále do očí a začali se mu hrnout slzy.

Pohladila jsem ho po tváři, on mi stiskl ruku ještě víc, hned na to si klekl. Trochu jsem vyvalila oči, při představě, že se mě zrovna chystá požádat o ruku. Byla jsem jako zkamenělá, nemohla jsem se pohnout, ani vydat hlásku na to abych ho zastavila předtím, než mě požádá o ruku.

„Rachel Sames, chtěla bys ses stát mojí přítelkyní?" zeptal se a div se nerozbrečel, popravdě hned se mi ulevilo, že mě zrovna nechystal požádat o ruku. Na druhou stranu jsem byla šťastná, šťastná víc, než kdy předtím.

„Ano, jistě že chci!" odpověděla jsem bez myšlenky a vrhla jsem se mu kolem krku.

D qn:͏