Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 28

„Ano to sem já, tady jsem. Můžete mi říct něco nového prosím?" pohotově jsem zareagovala a zbrkle jsem vstala, že jsem skoro zakopla o svoje vlastní nohy.

„Je mi to hrozně líto, ale nemohli jsme nic dělat. Měla moc silných vnitřních zranění a začala silně krvácet, nepodařilo se nám to zastavit. I když jsme dělali, co jsme mohli, ztratila hodně krve už na místě, kde se nabourala. Je mi to moc líto, vážně jsme se snažili dělat, co jsme mohli, bohužel její imunita byla, až přiliž slabá na to, aby operaci zvládla dokonce." řekl doktor a já se při těchto slovech zřítila k zemi, a nevěděla jsem, co mám dělat.

Můj mozek jako by se rázem vypnul a všechno co jsem držela v sobě, se dostalo na povrch. Všechny emoce, co jsem držela v sobě, abych byla oporou pro Nialla, se dostali ven a já neměla sílu je nějak zastavit. Jednoduše jsem je nechala volně plynout a okolí jsem neřešila. Věděla jsem, že se na mě zřejmě pár lidí co jsou tady na chodbě, dívá, ale bylo mi to naprosto jedno. Hystericky jsem brečela a mlátila do země pode mnou a nebyla jsem schopná se pohnout. Jako by mi to pomohlo se probrat a všechno co mi teď doktor řekl, se nestalo.

„To nemůže být pravda, ona žije, nikdy by mě neopustila. Nenechala by mě tady samotnou. Měly jsme toho tolik naplánovaného, nenechala by mě tu. Stoprocentně bojovala a vyhrála. Tohle bude jeden z jejich vtípků." Moje oči nepřestávali vypouštět slzy a já sem ani nevěděla, jestli to chci vůbec zastavit.

„Ne, ona by mě neopustila! Tohle je jenom blbý vtip." zaječela jsem na doktora, který stál přede mnou.

„Je mi to opravdu moc líto, nemohli jsme nic dělat." řekl a soucitně se na mě podíval a hned na to se otočil a odešel.

Cítila jsem se tak bezmocně, nedá se to vyjádřit slova, jak sem se cítila svázaná, nemohla jsem se pohnout ani nic říct, jenom jsem tupě seděla na zemi a vzlykala, cítila jsem se jako by mi někdo vrazil nůž rovnou do srdce. Moje svaly byly ochablé, nemohla jsem se ani pohnout. Cítila jsem, jak mi někdo omotal ruky okolo pasu a držel mě.

„Pojď sem, no tak." promluvil tiše a jemným hlasem, pomalu mě rukama stáhl k sobě a položil si mě do klína.

„Nic jí není, že jo? Nemůže jí nic být, slíbily jsme si, že na sebe dáme pozor. Prosím řekni mi, že je v pořádku, prosím." promluvila jsem mezi vzlyky, a hlas se mi napůl zlomil.

Cítila jsem jak se jeho ruky obmotali ještě víc než předtím. Brečela jsem, nemohla jsem to zastavit, měla jsem v sobě prázdno jako nikdy předtím, byla to moje nejlepší kamarádka, před očima se mi objevilo všechno, co jsme zažili. Díky ní, jsem na všechno zapomněla, na ten hnusný posraný rok, co mě znásilnil ten hnusný idiot. Byla tu pro mě už od mala, jako malé jsme se smály každé kravině, která nás napadla, pokaždé když jsme šly ven dívat se po městě, jsme museli jít aspoň do jednoho obchodu, aby si koupila na cestu kafe, i když jsme šly jenom za roh. Měla jsem před očima naše dámské víkendy a večery, které jsme pro sebe dělaly, když jsem byla já nebo ona smutná. A hlavně díky ní jsem poznala někoho, koho miluju. Kdyby ona nedostala ten blbý nápad, abychom přelezly plot a dostali se ke klukům na koncert, nikdy bych se nepotkala s Harrym. Díky ní jsem teď šťastná a ona by měla být taky, měla by být šťastná s Niallem. Měly jsme všichni sedět u nás v bytě na pohovce, smát se každé kravině a dívat se na animované filmy, které máme tak moc s Kitty obě rády. Ale to se prostě nestane, i když bych si to milionkrát přála čím dál víc. Nešlo to.

„Bude to v pohodě, bude jí líp." promluvil na mě tiše Harry a dal mi polibek do vlasů.

„Ne, ne, já nemůžu, ona nemůže, prostě to nejde, nejde to. Hrozně to bolí, prosím, ať to přestane."

Brečela jsem mu na hrudi a cítila tu známou vůní, která mě tolikrát ubezpečovala v tom, že jsem v pořádku. Ale dneska to tak nebylo a já nevěděla proč. Byla jsem ráda, že tu je, potřebovala jsem někoho, kdo mě obejme a utiší. Můj pohled sklouzl na Nialla, který seděl na sedačkách a brečel. Byla jsem ráda, že tam přišel Liam a držel ho. Bylo vidět, že je stejně zničený jako já. Bylo mi ho líto ještě víc než mě samotné.

„Já vím, zvládneme to. Všichni." řekl a pevněji mě objal.

„Ne já nechci. Chci jenom, aby tu seděla a byla v pořádku."

Zavrtěla jsem se neposedně v jeho sevření, chtěla jsem, aby mě pustil. Chtěla jsem utíkat pryč, musel to být jenom blbý vtip, blbý sen, cokoliv čím by se to dalo vysvětlit. Zavrtěla jsem se znovu, ale tentokrát silněji, ale sevřená nepolevilo.

„Prosím, pusť mě." zašeptala jsem snad neslyšitelně, protože mě ani přesto nepouštěl.

Když jsem se z jeho sevření dostala, vstala jsem a rychlostí blesku se slzy v očích jsem utíkala pryč. Bylo mi jedno, že jsem ho tam nechala sedět nechápavě na zemi uprostřed chodby. Slyšela jsem jenom jeho hlas, který křičel moje jméno, ale ani přesto jsem se nezastavovala. Nechtěla jsem. Nemohla jsem. Nevěděla jsem kam, a popravdě mi to bylo úplně jedno, proběhla jsem chodbou, když jsem slyšela známé hlasy. Vrazila jsem do party doktorů a sestřiček co stáli na chodbě a vesele klábosili. Pohoršeně se na mě podívali, stylem jak jsem si do nich dovolila vrazit, ale ani to mě nedonutilo se omluvit. Jenom jsem se na ně podívala se slzami v očích a běžela dál. Uviděla jsem kluky, jak jdou spolu s Perrie a El, proběhla jsem kolem nich a slyšela, jak se u nich Harry zastavil. Zřejmě se z toho vzpamatoval a myslel si, že mě doběhne, což mě donutilo ještě víc zrychlit, aby se ke mně nedostal. Chtěla jsem být sama, nechtěla jsem být obklopená lidmi, co mě budou strašně litovat. Prostě ne. Na poslední chvíli jsem vběhla do výtahu, než se stihnul zavřít, všimla jsem si, že zamnou Harry, už neběžel. Usoudila jsem, že mu to kluci vymluvili, za což jim poděkuju později. Když jsem se konečně dostala ven, slyšela jsem jenom dopadající kapky na auta, a tiché hřmění blesků (). Svalila jsem se na zem podle stěny, a brečela. Cítila jsem kapky, jak dopadají na moje tričko a po tvářích mi stékaly slzy, které se smíchali s deštěm.

„Nikoho tu nemám, byla moje jediná rodina tady. Byla jako moje sestra, které sem mohla říct naprosto všechno a ona to nikomu neřekla. Nemohla jsem se vrátit domů, a rodiče nemohli přijet sem. Byla jsem tu sama, v tomhle velkém městě, plném několika tisíců lidí. Sama dalších několik let."

Nevěděla jsem, co teď budu dělat, nevím, ke komu budu chodit pro rady, ke komu se budu chodit vybrečet. S kým se budu smát nebo mít holčičí večery. Nevím, jestli něco z toho bude stejně s někým jiným, jako právě s Kitty

„Rach?" slyšela jsem tlumený hlas nade mnou.