Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 32

Ze spánku, mě vyrušilo světlo, které prosvítalo do mého pokoje z kuchyně. Byla jsem ráda, že jsem po dlouhé době zase usnula v jeho objetí a proto mi taky dělalo takový problém, se od něj odtrhnout. Ale možná to bylo také tím, že mi bylo až moc velké teplo. Když jsem se otočila a koukla jsem se na budík, byla necelá jedna hodina večer a kromě mě a Harryho by tu nikdo být neměl. Pokud nás teda zase nepřišel někdo vykrást.

Možná jenom zapomněl zhasnout, pomalu jsem se vymanila z jeho sevření, jakmile jsem se pohnula, zavrtěl se. Proto jsem chvíli zůstala ve stejné pozici, aby se zase uklidnil a zase tvrdě usnul. Po chvilce se otočil na druhou stranu a já měla tu možnost vyklouznout z postele a jít zhasnout. Když jsem vyklouzla nohama na zem, projela mnou husina, zem byla ledová a popravdě, kdybych si mohla vybrat, vrátím se okamžitě do postele, protože tam je aspoň teplo, ale pokud sem nechtěla platit nekonečnou sumu za elektřinu tak sem musela jít.

Potichu jsem zavřela dveře, aby světlo, které pronikalo do mého pokoje, neprobudilo Harryho, byl až moc sladký na to abych ho budila. Když jsem se vydala chodbou ke kuchyni a šáhla jsem po vypínači, všimla jsem si postavy sedící na pohovce. Začínal se mě zmocňovat strach, někdo cizí sedí na mé pohovce a já tu jenom stojím, jak sloup a ani neceknu.

„Proboha kdo to je? Jsem blázen? Nikdo kromě mě a Kitty klíče neměl."

„Ehmm, pardon, kdo jste?"

Nevěděla jsem, jak správně zformulovat větu a když se mi to nakonec podařilo, můj hlas byl roztřesený, nebyl vůbec stabilní, jak jsem si představovala a rty jsem okamžitě semkla do jedné linie. Napadla mě myšlenka, na to, že bych šla za Harrym a on by to vyřešil. Ale co když to bude jako v hororu? Rozběhnu se, někdo mě doběhne, zabije, pak možná zabije i Harryho a bude konec. Nevím, co mi na tom připadalo horšího, proto jsem se rozhodla, že nikam nepoběžím a nějak to vyřeším. Teda aspoň v to doufám, ale než jsem to stihla udělat, moje nohy se automaticky pohnuly směrem k ložnici. Bez odezvy dál tam seděl a nic neříkal. Začínala se mě zmocňovat panika, když jsem se si uvědomila, že jdu směrem k ložnici, konečně pan neznámý promluvil.

„Nechoď pro něj, stejně ti nebude moct pomoct. Ještě si bude mysle, že jsi blázen."

Ten hlas jsem znala až moc dobře na to, abych nevěděla, kdo to je. Slyšela jsem Kitt. Asi jsem už totálně z cvokla, protože tohle se prostě nemůže stát, asi sem na ni byla jakkoliv navázaná a myslím si, že tu sedí a mluví semnou. Byla jsem paralyzovaná, nemohla jsem se v ten okamžik pohnout, jenom sem se otočila a mlčky zírala na sedačku.

„Vím, co si myslíš, ale není to tak. Jenom jsem se chtěla rozloučit."

Pomalu se na mě otočila. Zase jsem viděla ten její typický úsměv. Pomalu ale furt nejistě jsem se blížila k pohovce, na kterou sem si poté sedla a otočila se na ni. Byl to příjemný pocit ji vidět.

„Myslím, že si oprávněně myslím, že sem blázen když si umřela a mluvíš semnou. To moc nevypadá, že jsem v pořádku" řekla jsem docela dost klidným hlasem a k tomu jsem rozmáchla rukama.

„Nejsem tu proto, abych tě strašila proboha. Chápu, že si to myslíš, potom co čteš nonstop na internetu. Furt si stejně nenormální jako obvykle. Tohle je jenom něco, co by tě mělo už naprosto uklidit."

„Proboha ticho, nemusí tě tu vidět Harry, nebo si myslet, že jsem blázen. I když od toho asi nejsem moc daleko, řekla bych." dala jsem si prst před rty a gestu alá ''buď-ticho-nebo-tě-zabiju'', a ona se hned ztišila.

„Kitt, chtěla sem ti říct, že mě-'' hned mě zarazila, abych nic neříkala,

„Rach, není to tvoje chyba, není to nikoho z vás chyba, vím, že si se mě snažila zachránit, ale nešlo to. Věděla jsem to už tehdy. Nemůžeš se za všechno obviňovat." promluvila potichu a koukla na mě s dost smutným pohledem. A já si nemohla pomoct, ale začínala jsem se cítit o dost víc provinile než kdy předtím.

„Kdybych ti zavolala dřív, mohla si tu být taky, a hlavně by tě tu měl i Niall ty víš že-'' zase mě přerušila tím, že zvedla ruku, tohle gesto, jsem vždycky nesnášela, dělala ho pokaždé, když něco nechtěla slyšet nebo chtěla něco říct.

„Přestaň mě přerušovat Kitty! A dělat to tvoje blbé gesto. Víš, že ho naprosto nesnáším!" začala sem se rozčilovat a rozhazovat rukama a ona zvedla ruky nahoru, aby mi ukázala, že se vzdává.

„Děkuju."

„Víš, že tě miluje a přesto si myslím, že to zvládá líp než já a je mi hrozně. Nevím co mam dělat, nevím co dělat s ním."

„Hej Rach, koukni na mě a poslouchej dost dobře jo? Taky jsem ho měla ráda a moc, ale vím, že se to změní. Neptej se mě, jak, neptej se mě ani proč, ale vím to. Slib mi, že když se bude kdokoliv jakkoliv snažit vás dva s Harrym rozdělit, nedovolíš mu to, nikdy." řekla a zdůraznila poslední slovo a dívala se na mě vážným obličejem. Pomalu jsem přikývla a čekala, co bude dál.

„Rach, teď mě dobře poslouchej, to, že jsem se nabourala, nebyla nehoda. Dobře? Nebyla. V pokoji mám v šperkovnici falešné dno, všechno tam nejdeš, věř mi, že budeš vědět co s tím."

Koukla se na mě a zmáčkla mi moje dlaně, které se mi potili jako nikdy předtím. Bylo to příjemné, vědět, že je tady zase. Všechno mi připadalo tak moc skutečné. Až moc skutečné na to, aby to byla pravda.

„Co tam najdu?" zeptala jsem se a koukla jsem na ni s nechápavým pohledem, který musel být za posledních pár minut snad každou vteřinu, a ona se jenom zasmála.

„Věř mi, že to poznáš, Harry tě miluje, vždycky mu věř ano? Udělá pro tebe první poslední, mám tě moc ráda a ty to víš. Mimochodem všechny moje věci jsou tvoje. Už je ani nepotřebuju. Moc tě miluju Rachel, byla jsi moje nejlepší kamarádka."

„A ještě něco, ty lodičky černý od Gucciho, mám je ve skříni, půjčila jsem si je." usmála se a já se na ni otočila s otevřenou pusou a nevěřícně na ni koukala. Moje čelo se nakrabatilo a oči mi málem vyklouzly z důlku.

„Ty myslíš ty lodičky, co sis půjčila před rokem? A já je od té doby nikdy neviděla?"

Skoro jsem na ni začala řvát, protože jsem si myslela, že se ztratili při stěhovaní. V ten moment se otevřeli dveře od pokoje a do chodby vstoupil Harry.

„Co se děje broučku? Jsou 2 hodiny ráno, s kým si to mluvila?"

Vypadal ospale. Roztomile ospale. Chtěla jsem mu všechno říct.

„Je tu-''

Otočila jsem se, abych mu všechno řekla, ale Kitty tam nebyla, asi sem byla vážně přetažená, ale na 100% sem si byla jistá, že jsem s ní mluvila.

„Ehmm, nic v pohodě jenom jsem myslela, že někdo zvonil. Zřejmě to byl omyl." smála jsem se a on ke mně přistoupil a dal mi pusu do vlasů.

„Tak pojď spát, určitě si unavená."

Jeho ruky mě začaly táhnout zpátky do postele. Otázkou jenom zůstává, jestli jsem se vážně zbláznila nebo ne. Podle toho co jsem teď zažila, bych si i tipla, že ano, takže zůstává jenom to, aby mě zavřeli do nemocnice a na ruku nalepili pásek a nápisem „Duševně narušená".