Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 45

Ležel na posteli, vlastně co by taky jiného dělal s tím kotníkem. Koukal na televizi, kde zrovna běželo "New London Show", kterou jsem taky čas od času pozorovala. Když jsem se pozorně podívala, viděla jsem na obrazovce Perrie s její skupinou.

„Ahoj marode." pozdravila jsem jemně a on odvrátil zrak od obrazovky a koukl na mě.

„Ahoj." řekl snad nejtišeji, co to šlo.

Hned na to ztlumil televizi na minimum, ale nevypnul ji. Zřejmě se na Perrie chtěl dívat i bez zvuku. Vážně nevím, co si spolu budeme dva dny povídat, a jak se k němu vůbec chovat. Nebyla jsem sama zrovna třikrát nadšená z toho, že bych tu s ním měla být. Sama jsem na něj ještě byla naštvaná kvůli tomu, co udělal Perrie. A pochybuju, že za poslední tři dny co spolu strávíme, se to nezmění. Prostě jsem jenom tak stála jsem mezi dveřmi opřená o futra a neodvažovala jsem se jít dál.

„Rachel můžeš sem?" vytrhl mě z mého přemýšlení Zayn.

Všimla jsem si, že se pomalu zvedal z postele, aby si aspoň sedl. Popošla jsem a sedla jsem si na křeslo, které měl u postele. Popravdě v tomhle pokoji jsme nikdy nebyla. A taky se nemám asi čemu divit, když jsem se se Zaynem potom incidentu moc nestýkala. Měl to tu docela pěkně zařízené, až jsem se i já divila, všimla jsem si několika společných fotek Perrie a jeho na zdi. Dosedla jsem na křeslo a překřížila nohy.

„Ehmm." vypadlo z něj a já jenom nazvedla obočí, abych mu neznačila, ať se vymáčkne. Vždycky z něj všechno lezlo jako z chlupaté deky.

„Jak je na tom Perrie? Víš potom, potom, co se stalo."

Viděla jsem, jak trochu vystrčil hlavu, aby viděl na televizi, kde zrovna byla. Nedalo mi to, a taky jsem se otočila. Zase jí to slušelo jako obvykle, sice se snažila usmívat, ale nešlo jí to moc dobře, jak si myslela. Věděla jsem, že jí to všechno moc trápí, ale nemohla jsem mu to všechno vykecat i když mě to lákalo.

„Myslím, že se má fajn." řekla jsme s klidem a otočila se zpátky na Zayna, kterému se na čele udělala malá vráska.

„Někdy mi hrozně chybí, myslíš, že jí chybím?" řekl a hned na to si propletl prsty a zase žuchl zpátky do peřin.

„Zayne co chceš slyšet?"

Vyjela jsem na ně už docela nabroušená. Jak se na tomhle sakra může ptát. Podvedl ji, a ještě jí to řekl na večeři před námi s Harrym. A snažil se potopit jak mě, tak svého nejlepšího přítele.

„Podváděl si ji, myslíš si, že to pro ni bylo lehký? Zatím co ty sis užíval a snažil se nepřefiknout první holku, ze které se ti postavil, ona čekala doma, až se jí ozveš. Víš, kdy si jí chyběl? Chyběl si ji každý den, co sis užíval s jinou. Doufám, že ti to za to stálo, protože si jí ztratil. A to myslím vážně. A to, že si to vybíjíš na klucích ti tu situaci a to že si vůl neulehčí. Tomu věř."

Možná to vyznělo vážně hnusně. Ale vážně mě štvalo to jeho chování, podváděl ji a teď se zeptá na tohle. Vlastně Perrie jsem docela obdivovala. Prvních pár dní jsme s kluky byli nasáčkování u ní, aby nebyla sama. Často jenom tak odešla a zavřela se v pokoji a brečela. Bylo nám jí čím dál víc líto, ale jakmile začala s holkama zase nahrávat, byla jako vyměněná. Vím, že ho furt miluje, ale tohle mu říct nemůžu, chci, aby si uvědomil to, co udělal.

„Jdu udělat večeři, dobře?" zavrčela jsem a odešla z jeho pokoje, přitom jsem si nemohla odpustit to, abych třískla dveřmi, jak jenom to šlo.

Byla jsem vážně naštvaná, někdy mi přišlo, že prostě neví, co udělal špatně. Když jsem došla do kuchyně, jediné co mě zrovna napadlo uvařit, byli špagety, stejně jsem je dlouho neměla. Navíc Zayn nemá žádné právo rozhodovat o tom, co bude na večeři. Postavila jsem vodu a dala do ní špagety a začala ohřívat omáčku. Přitom jsem si pobrukovala melodii, co jsem dneska slyšela v rádiu, když mě Harry vezl k nim. Vlastně jsem ani nechápala, proč jsem se nechala přemluvit na to, abych tady s ním o víkendu zůstala naprosto sama. Po pár minutách byla večeře hotová. Byla jsem docela ráda, protože jsem skoro nic za den nesnědla, a už mi v celku kručelo v břiše.

„Zayne, večeře. Po berlích to zvládneš." zařvala jsem tak silně, aby to slyšel nahoře.

Přece se dokáže nějak dokutálet na berlích, bez toho abych ho musela nosit jako malé dítě. Po chvilce, jsem slyšela klapnutí dveří a následné klepání berlí po schodech dolů. Dala jsem talířky na stůl a nandala každému špagety a polila je omáčkou. I když mě štve, co udělal stejně, ho mám svým způsobem ráda.

Večeře probíhala docela překvapivě potichu, bez jediného pípnutí. Asi odtušil, že jsem ještě naštvaná, takže se nesnažil nějak navázat konverzaci, za což jsem v jednu chvíli byla ráda, protože kdybych u sebe měla ještě nůž, asi by to nedopadlo zrovna dobře. Vytrhlo mě z přemýšlení až cinkání příborů a Zayn když se zvedl a snažil se uklidit nádobí.

„Zayne, sedni si, uklidím to. Nebudeš to uklízet s tou nohou."

„Ne to je dobrý, zvládnu to." řekl hrdě a snažil se držet berle a talíře zároveň.

„On prostě nemůže jednou poslechnout, posadit se na prdel a šoupat nohama, zblázním se o tom víkendu, vážně se zblázním!" Hned vstala a vytrhla mu talíř z rukou.

„Ne sedni si, a nech tu nohu v klidu. Takhle se ti to nikdy nezahojí."

On se jak malé dítě rozešel do obýváku, kde si sedl a hrál na uraženého. Mohl to zkoušet, jak dlouho chtěl, na mě to moc nezabíralo. Snažila jsem se být co nejvíc v klidu a to jsem mohla udělat jenom jedním způsobem, a to tím, že uklidím a umyju nádobí. Nevím proč, ale vždycky, když jsem byla naštvaná nebo měla blbou náladu, pomohlo mi něco uklidit, nebo vyleštit. Když jsem nad tím tak přemýšlela, možná proto byl náš byt s Kitty, tak čistý až se zářil. Proto jsem umýváním nádobí strávila necelou čtvrt hodinu.

„Rachel?" slyšela jsem hlas z obýváku

Bylo mi jasné, že je to Zayn a potřebuje, abych mu něco donesla. Kdo jiný by to byl, jsme tu jenom my dva. Odložila jsem poslední hrníček do poličky, která byla nade mnou, a rozešla jsem se k obýváku. Měl zapnutou televizi, a nohu položenou na stolečku před ním.

„Co se děje? Potřebuješ něco?" řekla jsem a nadzvedla obočí.

„Omlouvám se." vypadlo z něj ani ne sekundu po mojí otázce.

Trochu jsem se zamračila, protože jsem vážně nevěděla, za co se omlouvá, především bych se měla omlouvat já, protože jsem to byla já, kdo po něm vyjel u něj v pokoji.

„Nemáš se za co omlouvat."

„Ale jo mám." řekl a trochu znervózněl. Nevím proč, ale z toho co řekl, jsem začala být nervózní i já. Zamračil se a prsty si promnul kořen nosu.

„Rachel, musím ti něco říct. A myslím, že by ses na to měla posadit. Nebude to lehký, a myslím, že potom co ti řeknu, mě asi zabiješ." řekl docela nervózně a poklepal rukou vedle sebe.

Nelíbilo se mi, co měl v plánu, ale rozhodně se mi to moc nelíbilo.

„Dobře." řekla jsem jednoduše a posadila jsem se na sedačku vedle něj.