Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

EPILOG

Nikdy sem nezažila takovou bolest jako právě teď, připadám si jako nateklá koule. Popravdě, nemyslím si, že si tak jenom připadám, ale jsem ni. Žiji život nateklé koule.

„Hej, Kate nebo kdokoliv, kdo jste tady blízko mě."

Zavolala jsem do místnosti a čekala, jestli někdo přijde a pomůže mi. Když jsem se pokusila sama vstát, ale nepodařilo se mi to. Jako vždy, poslední dobou mi musí jenom pomáhat. Připadám si tak nesamostatná.

„Ach jo." vypadlo ze mě a rukama rozmáchla po prostoru okolo mě.

Popravdě bylo mi hrozně, bylo mi na nic. I když jsem před pár měsíci byla snad ta nejšťastnější osoba na tomhle světě.

Flashback

„Ano, vezmu si tě. Nemyslím si, že bych tě chtěla někdy vůbec opustit." vypadlo ze mě po pár minutách ticha.

Viděla jsem jeho nervozitu, protože si pohrával s prsty a sundával si a zase zpět nandával svůj prsten na ruce. Jakmile jsem ty čtyři slova vyslovila, bylo vidět, že ho nervozita úplně opustila, a on neváhal a nahnul se ke mně, aby mě pořádně obejmul. Byla jsem šťastná, že mě požádal o ruku, i když se známe docela krátce, vím, že je to člověk, se kterým chci strávit zbytek svého života, chci, aby vychovával moje děti. Jednou totiž bude úžasný otec, a já vím, že bude úžasný otec pro moje děti.

End Flashback

Když jsem si tuhle vzpomínku přehrávala v hlavě, naskočil mi okamžitě úsměv, jako vždy když jsem si na tu chvíli vzpomněla. Nevím, ale podle mě, mě ani po dvou letech nepřešlo, to abych se usmívala jako retardovaný tuleň, když si vybavím Harryho. Když jsem tehdy říkala, že to bude úžasný otec, myslela jsem to vážně, bohužel teď o tom někdy pochybuju.

„Jde tě slyšet všude miláčku, už jdu." řekl Harry a já konečně děkovala bohu za to, že mě někdo slyšel, aby mi pomohl vstát.

„Konečně! Můj hrdina!"

Ty slova ze mě vypadli až moc nabroušeně, ale protože jsem tu jako jediná o koho by se měli starat, myslím, že na to mám alespoň malé právo. Dobře nebyla jsem jediná, ale i tak jsem přece jenom ve zvláštní situaci.

„Jak se má naše mamina?" řekl a začal se culit od ucha k uchu a přitom začal hladit moje bříško.

Protočila jsem oči, to bylo tak jediný, na co jsem měla sílu, od té doby co jsem těhotná, totiž nesmím absolutně nic. Jediná věc, kterou můžu, je to, že mě někde posadí a přikážou, ať sedím. A hlavně ať rozhodně nikam nechodím, abych náhodou někde neupadla, nebo mi někdo něco neudělal. Jako kdyby všichni čekala na příležitost mě zmrzačit, abych nemohla porodit nebo co. A snad nejhorší je to když chci jíst, sice nevím, jak to dělají, ale jakmile si vezmu do pusy něco nezdravého, tak u mě stojí jeden z těch pošuků a dává to ode mě pryč. Člověk si nemůže už dát pomalu ani pizzu, aby ho za to neukamenovali. Když jsem si ji chtěla dát minule, vyměnili mi ji za mrkev.

„Harry, jsme přesezená. Cítím se jako bečka, můžeš mě zvednout, stejně už to bude začínat." řekla jsem docela mrzutě, vážně jsem si připadala jako koule, kdyby jenom koule tohle bylo možná něco většího.

„Rozkaz manželko, jdeme. Mimochodem, jsi nádherná bečka, v životě jsem neviděl hezčí." řekl a já se zarazila.

Umí sice krásně lichotit, ale od té doby co jsem trochu oválná, možná ne jenom trochu, ale jsem, si za mě dělá trochu srandu, ale nemůžu mu to vyčítat.