Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 3

Ráno bylo stejné jako všechny předchozí dny. Zbudila jsem se na neutichající zvuk budíku, který ani potom, co jsem mrčela a nadávala, aby byl ticho, neutichl. Nesnášela jsem tyhle rána, nechtělo se mi vstávat, a vím, že snad každého tohle štvalo. Pomalu jsem se vyhrabala z peřin, jakmile jsem vstala, pohltil mě chlad, který se na mě vrhl, když jsem se odkryla peřinou. Nohami jsem se dotkla studené země a přetáhla přes sebe župan. Hned jsem zamířila do koupelny, jediné, co mě mohlo probrat, byla studená sprcha. Když jsem se dostala do sprchy a zapnula proud studené vody, okamžitě jsem se probrala, moje tělo okamžitě zareagovalo a naskočila mi husí kůže. Byl to tak příjemný pocit, asi po 15cti minutách jsem se konečně dostala ze sprchy ven a zamířila k zrcadlu. Někdy mě tahle každodenní rutina unavovala, furt to samé. Namalovala jsem se, nanesla lehký make-up a trochu řasenky, zrovna když jsem se snažila dělat tenkou černou linku na mém oku, vtrhla mi do koupelny Kitty, samozřejmě jsem se lekla, a uskočila mi tím ruka a pokazil celý výsledek mého snažení.

„Díky ženská, si fakt milá můžu si to celý předělat. Co bych dělala, kdybych tě neměla, asi bych to vždycky nemusela přemalovávat na pětkrát." zavrčela jsem na ni, jak nějaký pes a vražedně ji probodávala pohledem a přitom si založila ruky na prsou.

„Promiň, ale zase nestíhám, znáš to!" houkla na mě, když si brala věci a šla se malovat.

„Jak jinak, typický ráno, když jdeme obě do práce." houkla jsem na ni, když jsem si odmalovala tu neplechu a vydala se snídat. Někdy jsem vážně přemýšlela nad tím, proč vůbec nevstane dřív, aby všechno stihla, takhle se pak obě mlátíme o zrcadlo.

„Super, je hodně hodin nestíháme" zabrblala jsem si pod nos, když jsem viděla kolik je hodin, okamžitě jsem vyběhla z kuchyně a běžela do pokoje. Otevřela sem dveře skříň a snažila se najít něco, co bych si na sebe mohla vzít a nevypadala bych jako úplný idiot.

„Mám to!" zakřičela jsem vítězně a hodila oblečení na postel, abych se převlékla z pyžama.

Oblékla jsem si černé gatě, které jsem sladila s bílým tričkem a šedým svetrem. Vypadalo to vážně skvěle, obvykle jsem si půjčovala oblečení od Kitty nebo ona ode mě, takže oblečení se tu točilo v jednom kuse, ale přiznejme si, že tohle dělá snad každý. Vyběhla jsem do chodby a vzala první tašku, kterou jsem viděla. Hned zamnou, přiběhla i Kitt, byla skvěle sladěná, proč by taky ne, měla půlku mého šatníku na sobě.

„Překvapivě ti to náramně sluší, řekni mi, kde si sebrala všechno to oblečení, co máš dneska na sobě?" koukla jsem na ni tázavě a pozvedla jedno obočí.

„Všechno jsem našla u tebe ve skříni, nechtělo se mi až ke mně, je to daleko od koupelny" odpověděla téměř bezmyšlenkově a pokrčila rameny.

„Tak jenom doufám, že máš svoje spodní prádlo. A to bychom se dělit teda nemusely!" pronesla jsem se smíchem, ale její obličej se nezměnil. Jenom se na mě vážně podívala.

„No to nemyslíš vážně Kitty! To si neudělala viď, že ne! Kdo si půjčuje cizí spodní prádlo?"

„Ona by si nevzala moje spodní prádlo, že ne!" řvalo moje svědomí. Koukala jsem na ni, a ona furt nic neříkala a balila si věci do tašky, jako by se vůbec nic nedělo.

„Hej! Vrať se ze svého vesmíru na zem a komunikuj semnou!" luskla prsty před jejíma očima.

„Ne, neboj, dělala jsem si srandu, mám svoje, neboj se." řekla a hned se rozesmála.

„Uff" oddychla jsem si sama pro sebe, a uculila se.

Vyběhli jsme do ulic Londýna, kde se momentálně všichni drali přes davy lidí do své práce a mezi nimi jsem byla i já s Kitty. Po necelých 15cti minutách jsme se dostaly do práce, všichni už tam byli a usmívali se na nás.

„Ahoj." sborově jsme se pozdravily všechny přítomné v práci. V práci by to ubíhalo jako vždy docela pomalu, ale jelikož jsem tam byla s Kitt ubíhalo to docela rychle, protože jsem nemusela hypnotizovat každých 10 minut hodinky, kolik hodin mi zbývá dokonce směny.

„Kitty stůl číslo 5." houkla jsem na ni, když jsem odnášela talíře do kuchyně.

„Jasně, už běžím" zavolala, než jsem se ztratila v kuchyni mezi špinavým nádobím.

Hned se vrátila s objednávkou a s miliardovým úsměvem na tváři. Nikdy jsem nepochopila, jak mohla být celou směnu takhle milá, já po pár lidech vždycky jenom šílím, že bych je nejraději zabila a ona se furt usmívá. Zavrtěla jsem hlavou a trochu se pousmála, vždycky se při vzpomínkách musím smát, dokud mě z toho nevytrhla ruce, které semnou škubly směrem ven z kuchyně. Na chvilku jsem ztratila balanc, ale po chvilce jsem ho zase získala zpátky, koukla jsem se na ruce, které mě táhnou pryč, a zjistila jsem, že je to Kitty.

„Co blbneš?" vychrlila jsem na ni, hned ale moje ruky stále držela a táhla ven.

„Chci ti někoho představit!" řekla docela dost nadšeně, vůbec jsem netušila kam mě táhle.

„Co to dělá proboha?" nechápavý výraz jsem měla stále na tváři. Když jsme konečně zastavili, což jsem pro změnu zase nečekala, když mě celou dobu táhla za sebou jako kus hadru, narazila jsem do ní a ona se na mě jenom otočila s pobaveným výrazem na tváři.

„Rachel, chci ti představit moje kamarádku Eleanor Calder" řekla mi a hned na to uhnula, abychom si mohli podat ruky. Když jsem se na ní podívala, hned jsem si uvědomila, že je to ta holka, co jsem potkala v obchoďáku, když mi pomáhala pozvedat celý nákup.

„Ahoj" řekly jsme hned naráz a hned na to vybuchli od smíchu.

„Něco mi uniklo?" řekla hned pohotově Kitty, a já ji jenom poplácala po zádech.

„Když do mě včera ten chlápek vrazil, El mi pomohla to všechno posbírat. Byla na mě moc hodná."

„Mimochodem, jak se znáte vy?" zeptala jsem se pro změnu zase já.

„Jo, no chodily jsme spolu na univerzitu v Manchesteru, měly jsme společné předměty, ale já později odešla a to přeci víš." řekla a nepřestávala se uculovat a hned obejmula El.

Svět hodně malý, a hlavně jde vidět, že si Kitt a El rozumí, takže doufám, že i já, ale podle té konverzace co teď probíhala je hodná a milá takže takový problém by to zase být neměl. Doufám, že si nebude myslet něco zlého o mě.

„El, musíme jít, máme práci, ale určitě se sejdeme." řekla Kitty a já přikyvovala.

V pohodě, jenom jděte, já stejně na někoho čekám, takže se ještě chvilku zdržím." řekla a furt se usmívala.

Po zbytek směny jsme se jenom smály a diskutovaly, bylo to fajn, dlouho jsme takhle neblbly v práci. Po práci jsme se každá vydala jiným směrem, můj směřoval zase domů a její zase do klubu, je to taková noční živel, nikdy jsem nevěděla, kde bere tu energii chodit skoro každý den do klubu pít a být tam to rána a pak jít do práce. Začalo dost pršet, což nebylo zrovna nejlepší, začala jsem se přehrabovat v tašce a doufala jsem, že najdu deštník.

„Do háje, zapomněla jsem ho doma! Říkali, že bude dneska slunečno a pršet bude až nad ránem dalšího dne." zabrblala jsem si pod nos až moc nahlas, taxík v nedohlednu, takže budu muset jít pěšky.

„Slečno, nechcete svést?" promluvil hlas z auta, co zastavilo u silnice.

Chvíli jsem tak přemýšlela, přece jenom nemůžu vlézt cizímu chlápkovi do auta a doufat, že mě doveze domů, i když má možnost mě někde znásilnit a pak zabít. Možnosti byli docela rozsáhlé, ale jelikož začal fakt silný liják a mě se nechtělo moc postávat na ulici, a moknout abych byla nemocná, nakonec ze mě vypadla celkem automaticky odpověď.

„Moc ráda, děkuju" odpověděla jsem a nastoupila do auta.