Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 33

Když jsme si oba zase lehli do postele, nemohla jsem se zbavit toho hrozného pocitu, co jsem předtím měla. Nevím, jestli to byl zrovna pocit nebo jsme ji vážně viděla, ale nemohla jsem kvůli tomu usnout. Neustále mi to vrtalo v hlavě a já nemohla přijít na to, proč tuhle myšlenku nemůžu vytěsnit z hlavy.

„Furt nemůžeš usnout? Slyším, jak nervózně dýcháš, teda pokud spíš nefuníš."

Mohla jsem slyšet v jeho chraplavém hlase jisté s pobavení a hned na to zvedl hlavu a podepřel ji jednou rukou. Pomalu jsem se otočila obličejem k němu a donutila se k úsměvu.

„Ne. Nevím, jestli bych ti neměla něco říct. A nefuním jenom tak náhodou. Jenom hlasitěji oddychuju, to dělá každý, když má rýmu." odpověděla jsem s hranou naštvaností v hlase, ale i s obavami.

Musel zřejmě poznat, že se něco děje protože se mu změnil výraz v obličeji. Nikdy jsem nechápala, jak rychle se mu může měnit výraz v obličeje ze sekundy na sekundu. Fascinovalo mě to, z jeho pobaveného obličeje se rázem stal obličej plný starostí-

„Rachel? Co se děje?" zeptal se na tak jednoduchou otázku

Já na ni ani nevěděla zatím odpověď, možná trochu. Možná i ta trocha stačit k tomu, aby všechno zničila. Cítila jsem, jak se ke mně více posunul a nahnul se. Nevím proč, ale najednou jsem mu nedokázala říct to, co jsme zažila před půl hodinou.

„Je to tvůj přítel, měla bys mu to říct!" mluvilo na mě moje podvědomí, které se překvapivě ozývalo poslední dobou nějak často. Možná víc než bych sama chtěla.

„Jasně, to se ti řekne," houkla jsem jako odezvu nazpět. Vím, že bych mu to měla říct, ale nejsem na to připravená, vím, že jednou budu ale teď rozhodně ne.

„Ehmm, chtěla jsem, jenom jsem chtěla-''

Vůbec jsem nevěděla, co mu mám nakonec všechno říct, nebo jak začít. Ale jak začít s čím? S dobrou výmluvou jak všechno tohle ukrýt a ututlat?

„Co si chtěla? Můžeš mi říct cokoliv."

Jeho oči bloudily po mém obličeji a snažil se mi jakkoliv pomoct, ze sebe něco vymáčknout. Pohladil mě po tváři a dal mi na ní letmou pusu a já se jako obvykle z tohoto gesta začervenala až na zadku.

„Nemohla ehm. Nemohla bych se k vám na nějaký čas nastěhovat? Nechci tu být sama. Bude to jenom přechodné, než se pokusím najít někoho, kdo by tu bydlel semnou." řekla jsem nakonec a na jeho tváři se objevil už mě dost známý úšklebek. Přesně jsem věděla, co znamená.

„Nevím, proč se ptáš, to je snad samozřejmost, ne?"

Když mě políbil, musela jsem se usmát. Zřejmě cítil, jak mi cukali koutku a taky se zasmál. Tyhle chvilky jsem prostě milovala, dokázal mě rozesmát i v těch nejhorších situacích, za tohle jsem ho milovala. Moje ruky pomalu zajeli do jeho hnědých kudrnatých vlasů a užívali si ten pocit, když mě líbal.

„Neprovokuj mě Rachel." zavzdychal mi do úst a já věděla, o čem mluví. Vždycky ho vzrušovalo, když jsem si hrála s jeho vlasy, točila je, cuchala.

„Tak se tomu teď nebraň."

Znovu jsem spojila naše rty. Začala nekonečná válka našich jazyků, snažil se dostat ke mně a já stejně nepovolovala. Nikdy jsem nemyslela, že za poslední dobu, bude zrovna tohle, na co budu mít po tom všem chuť. Ale přece jenom, nedá se mu někdy odolat.

„Rach, přestaň si semnou hrát." řekl s dost rozzlobeným ale i tak dost sexy hlasem a já hned poslechla.

Poddala jsem se tolika emocím, pomalu si mě přitáhl k sobě a jeho ruky pomalu spustil po mém těle, přecházel přes boky, až došel k mému tričku. Jeho ruky byli dost horké a na mé studené pokožce to způsobovalo nepopsatelný pocit. Jeho rty milovala ze všeho nejvíc, byli tak jemné a sametové, že kdyby nemusela, nikdy by se od nich neoddělila. Jakmile mi sundal tričko, jeho oči zůstali na mém hrudníku, tak jako vždy.