Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 26

Rána šla z přízemí. První mě napadnul Louis, který určitě něco rozbil, jenže ta rána byla až moc hlasitá a silná na to, aby se mu to podařilo něco jenom rozbít. Ale přece jenom, kdyby se nějak zmrzačil, určitě bych ho slyšela křičet nebo nějaký náznak toho, že se zmrzačil. Ale ono nic. Otočila jsem se a zahleděla jsem se směrem k obývacímu pokoji, kde by měl Louis sedět. Nezbylo mi moc možností, proto jsem se hned rozběhla zpátky k Louisovi, jestli se mu teda něco nestalo. Schody jsem brala po dvou zase do dolního patr, abych tam byla co nejdřív, když mi zbývaly poslední dva schody a ostrá zatáčka narazila jsem na Louise, který zřejmě běžel pro změnu za mnou.

"Díky bohu, že je v pořádku!" zabrblala jsem, když jsem do něj narazila a všimla si, že je celý bez toho, aby se mu něco stalo.

„Louisi! Proboha to ty? Stalo se ti něco? Rozbil si něco?"

Rukou jsem mu začala mačkat obličej, kde bych našla známky něčeho, co se mohlo stát a později mu prohmatala ruky. Ani škrábanec nic, prostě byl zdravý jako rybička, sice jsem nechápala, jak ale spíš mě zajímalo, co se teda stalo. Než jsem na něj stihla vychrlit další otázky, promluvil.

„Ne Rachel já jsem v pohodě." zakřenil se a já na něj koukala jako na blázna.

„Já myslel, že se stalo něco tobě. Jsi v pořádku slyšel jsem tu ránu? Napadlo mě, že ti to ujelo na schodech." zeptal se a začal mě kontrolovat jako já před chvíli jeho.

„Jsem, ale co se stalo? Muselo to jít asi z venku."

Oba jsme se podívali ke dveřím, což nám docela znemožňovalo ostré světlo, které svítilo na dveře. Rozběhla jsem se ven a viděla nabourané auto. Hlavou se mi honilo milion myšlenek, včetně těch, že v tom autě můžeme být kdokoliv z kluků nebo holek. Co jsem ale ještě víc nečekala, že tam bude sedět moje nejlepší kamarádka.

„Bože můj Kitty! Kitty! Kitt!"

Brečela jsem opět, moje oči zaléval přival nepřetržitých slz. Nepřemýšlela jsem a hned se k ní rozběhla a snažila jsem se ji dostat ven. Snažila jsem se, co nejvíc to šlo, abych ji dostala ven, nechtěla jsem ji tam nechat, jenže to nešlo a já začínala být ještě zoufalejší než před chvílí.

„Zavolám záchranku a hasiče ať ji dostanou ven, neboj, bude v pohodě." vyhrkl ze sebe Louis a koukl se na mě. Než jsem stihla zareagovat, zmizel vevnitř domu.

„Kitt všechno bude v pořádku. Budeš v pořádku, neboj, jsem tu s tebou"

Opakovala jsem ji stále ty samé slova. Trochu zakašlala, ale stejně mi neodpověděla. Začínala jsem být minutu od minuty zoufalejší. Zdálo se mi, že ta sanitka a všechno okolo jede moc dlouho, vůbec nevím, kde jsou, což mě začalo ještě víc znervózňovat.

„Neboj Kitt, už jedou, pomůžou ti, budeš v pořádku."

Popravdě? Sama jsem teď nevěřila, že ji teď někdo pomůže, není tu nikdo, Niall taky ne, zrovna on který by tu měl být víc než kdokoliv jiný, protože se mají navzájem neskutečně rádi, tráví spolu několik dní v týdnu. Držela jsem ji za ruku, mluvila jsem s ní dobrých 10 minut a ona mi ruku trochu zmáčkla, což ve mě vyvolala aspoň trochu naděje, že to bude v pořádku.

„Kitt, už jedou, pomůžou ti, dobře?" Usmála jsem se na ni a pohladila jsem ji po tváři, když sem slyšela jak sanitka a hasiči zastavují.

V tu chvíli jsem ustoupila a oni Kitt pomalu vytahovali z auta, za mnou se z ničeho nic objevil Louis. Ani bych si ho nevšimnula, kdyby na mě nepromluvil. Moje myšlenky byli někde jinde, stála jsem tam nehybně.

„Niall už jede."

„Aspoň někdo, děkuju, že jsi mu zavolal."

Povzdechla si při pomyšlení, že nevím, kde je teď Harry. Je určitě nahoře ve svém pokoji, rozhodnutý se ani nepodívat, co se tu za posledních par minut událo. Při téhle vzpomínce se mi udělalo se mi hrozně špatně. Začala se mi točit hlava, když sem se chtěla otočit na Louise, abych se ho chytnula, protože moje nohy se mi začaly nekontrolovatelně podlamovat, někdo mě chytl. A to byla taky poslední vzpomínka na ten večer. Pak se objevilo černo a já nevěděla, kde jsem.

Harry's POV:

Nezvládal jsem to. Nešlo to, už jsou to sice jenom dva dny, co mě k ní Kitty nechtěla pustit a podle jejich slov se s tím první musí vyrovnat a později mě k sobě určitě pustí. Ležel jsem v posteli a nic nedělal, jako všechny ostatní dny. Neměl jsem ani důvod k tomu z ní vylést. Rachel mě vidět nechtěla a já den ode dne ztrácel naději na to, že by mě v dalších dnech vůbec chtěla vidět. Konečně po dlouhé době jsem usnul bez toho, abych se co minutu budil. Chybí mi, chybí mi její úsměv a její doteky. Nikdy sem se necítil víc hrozně než teď. Za spánku mě probrala až rána co se ozvala.

„Kreténi, zase něco rozbili nebo posrali, kdyby tady mohl být jeden den klidný." zavrčel jsem si pro sebe.

Tohle se u nás dělalo, pokaždé když někdo z nich přišel opilý domů a nevěděl, kam šlape. Ale sám bych zrovna tohle neměl řešit, protože jsem taky několikrát přišel v tomhle stavu domů a pár věci rozbil. A abych pravdu řekl ne jenom jednou. Potom mě všichni donutili, abych koupil přesně tu samou věc.

Neřešil jsem to, vzal jsem si mobil, jestli mi nenapsala Rachel, samozřejmě tam nebyla žádná nová zpráva. Co jsem mohl čekat, víc jak dva nebo tři dny se mi neozvala. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Je mi z toho všeho na nic jediné co mě teď mohlo vytáhnout z postele, bylo to, že jsem potřeboval na záchod, vlastně to byli jediné důvody spolu s jídlem, proč jsem vůbec chodil z mého pokoje pryč. Otevřely se dveře a stál v nich Louis, překvapeně a rozespale jsem na něho koukal, protože ještě rozsvítil světlo, což se mi ještě víc nelíbilo a moje oči si na něj nemohli zvyknout.

„Bože Louisi. Co děláš, blázníš nebo co? Okamžitě zhasni a odejdi, nemám náladu." zeptal jsem se ho docela nabroušeně za to světlo, ale o nedlouho jsem si na to světlo zvyknul, podíval jsem se na něj.

„Bouračka."

„Před. Před domem se nabourala Kitty. Je to hrozný." řekl, když mu došlo, že nechápu, která bije a co po mě vůbec chce. Nemohl skoro mluvit, jak utíkal nahoru po schodech.

„Bože můj, stalo se jí něco? Je v pořádku? Louisi mluv prosím!" vyděšeně jsem vyskočil z postele jenom v trenkách a hnal se ke dveřím.

„Nevím, ale obleč se a pojď, je dole i Rachel. Pohni si prosím!"

Proč tady vlastně furt stojím a neoblékám se. Chvilku jsem se na něj díval, než mi došlo, co mi právě řekl. Rachel! Moje zorničky se zvětšily a moje srdce začalo zase bít o něco rychleji než normálně. Jenom její jméno ve mě vyvolávalo všechny ty pocity, a to že je blízko mě, ani ne pár metrů ode mě, mě popohánělo v oblíkání oblečení.

„Bože je v pořádku? Byla taky v tom autě s Kitty?"

Začal jsem s ním nepředstavitelně rychle třást. Člověk by řekl, že za tuhle informaci bych zabíjel a Louis si to podle mě plně uvědomoval, takže z něj odpověď vypadla rychleji než rychlost světla.

„Ano je v pořádku nerváčku, tak si pohni."

S jistotou jsem věděl, že se teď určitě směje jako praštěný nebo se alespoň culí. Ani jsem si nevšimnul, že Louis je pryč, když jsem se ho chtěl na něco znovu zeptat, takže jsem očekával to, že bude dole s Rachel. Rychle jsem přes sebe přehodil tričko, které leželo na židli vedle postele. Vyběhl jsem z pokoje a schody bral alespoň po třech. A pevně doufal, že mi to neujede a neskončím pochroumaný taky. Když sem scházel z posledních schodů, viděl sem Rach, jak jde k Louisovi, byla celá bledá. Vlastně bych mohl říct, že byla bílá jako stěny v chodbě a abych pravdu řekl, ani trochu se mi to nelíbilo. Když jsem došel k nim, viděl jsem, jak se začala trochu motat a její nohy se začali třást a podlamovat, rozběhl jsem se k ní a na poslední chvíli ji chytil do náručí.

"Bože ne, tohle ne." zabrblal jsem si sám pro sebe, když mi dopadla do náručí. 

Nemůžu o ni přijít, ne teď. Ne nikdy.