Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 12

Abych pravdu řekla, byla jsem docela ráda, že mu o sobě nemusím lhát. Nebyla jsem moc ráda, kdykoliv jsem musela komukoliv ze svých blízkých lhát, ale popravdě na tohle téma se nedalo dělat nic jiného než lhát. Proto jsem i oceňovala, když se Kitty na nic z toho nevyptávala, věděla, že se moji rodiče k sobě opět vrátili, taky věděla o soudu, který byl, ale sama nikdy nevěděla, proč byl. Nemohla jsem jí to říct, nechtěla jsem, aby se připojila k těm lidem, co mě budou litovat za to, co se mi stalo. Já sama jsem se potom s tím časem vyrovnala, a i když ne úplně, částečně ano a poprvé za pár let mám pocit, jako by tu byl někdo, kdo mi pomůže na to zapomenout úplně. Proto jsem byla nadmíru spokojená, že jsem se mu dokázala takhle otevřít, a být k němu upřímná, i on byl, za což jsem byla dost ráda. Po necelé hodině, co mi Harry vyprávěl o svojí o jejich skupině, jsme se cítila trochu unavená, ale stále mi proudilo v hlavě hodně otázek a to hlavně okolo jeho rodiny.

„Harry?" zeptala jsem se s nadějí v hlase, možná mu nebude zrovna příjemné se o tom bavit, ale i já chci vědět něco víc o něm a jeho rodině.

„Hmm."

„Co tvoje rodina?"

Natočila jsem svoji hlavu tak, abych mu viděla do obličeje. Překvapilo mě, jak se usmál, až se na tvářích objevily jeho roztomilé ďolíčky. Vypadalo to, jako by ho ta otázka vůbec nevyvedla z míry. A mě se nesmírně ulevilo.

„Co bys chtěla vědět?" koukla na mě a povytáhnul jedno obočí.

„Já nevím, chtěla bych vědět všechno, co považuješ sám za důležité."

Byla pravda, že jsem chtěla vědět všechno, potřebovala jsem to vědět, já se mu svěřila s víc osobními věcmi, proto si myslím, že mám právo na to, aby mi taky něco řekl o své rodině. Aby e to alespoň trochu vyrovnalo.

„Není toho moc, co bych ti mohl říct, věř mi."

„Nějak začni, vím, že mi toho řekneš hodně, jenom nevíš asi jak začít."

Usmívala jsem se na něj a doufala, že ho pobídnu k tomu, aby mi řekl něco osobního. Svěřila jsem mu moje tajemství a doufala jsem, že jednoho dne mi i on řekne své. Doufala jsem v to.

„Moje mamka se jmenuje Anne, miluju jí víc než cokoliv a věř mi, že bych pro ni a moji sestru udělal cokoliv, aby byly šťastné. Žijí spolu kousek od Londýna, když jsem se odstěhoval, koupil jsem jim lepší dům. Máma ho miluje, má velkou zahradu, takže tam může pěstovat všemožné rostliny." řekl a na chvíli se odmlčel, nevím, jestli jsem neudeřila na slabou strunu, což bych nechtěla.

„Sestra, Gemma? Wau" zamumlala jsem si sama pro sebe.

„Mám sestru, jmenuje se Gemma, popravdě je mnohdy lepší než moji kamarádi, co jsem doma měl. Jsme si s Gemmou hodně blízcí, ne vždycky o tak bylo, když jsme byli menší, neměli jsme se moc v lásce a teď je to mnohem lepší, jsem za to rád popravdě. Snaží se o mě stále starat, i když by to mělo být spíše naopak!"

Bylo vidět, že je má obě hodně rád a momentálně jsem trochu litovala toho, že já nemám taky nějaké sourozence, i když Kitty pro mě byla jako moje sestra, dělaly jsme spolu vesměs všechno, co nás napadlo. Ani jsme si nevšimnula, kdy jsem začínala usínat, počítala jsem s tím, že tu ráno Harryho nenajdu, ale doufat jsem v to mohla. Usnula jsem v jeho náručí, myslím, že na mě ještě mluvil, než jsem úplně usnula.

Když jsem se ráno probudila, bylo něco okolo půl šesté ráno, Harry měl stále obtočené ruky okolo mého pasu, a já se nad tímto gestem musela pousmát. Bála jsem se tak moc, že se zamiluju do člověka, co mi ublíží, a teď přišel on. Člověk, který o mě ví víc, než kdokoliv kdo mě zná roky, jako moje nejlepší kamarádka Kitty, což mě děsilo, ale nutilo mě to chtít ho v mé blízkosti víc. Jenom jsem nevěděla, zda si ho nechci ve své blízkosti udržet i proto, aby tuhle informaci nikomu neřekl. Vstala jsem z postele a moje nohy se dotkli studené podlahy u mě v pokoji, rozhodla jsem se, že mu udělám skvělou snídani. Než jsem ale zamířila do kuchyně, šla jsem se kouknout ke Kitty do pokoje, jestli stále spí, nebo někde courá, ale nebyla tam, zřejmě včera přespala někde jinde, což mě ani moc neudivovalo. Do kuchyně jsem přišla a hned začala dělat palačinky, když v tom mě někdo zezadu obejmul, byla jsem si jistá, že tohle nebyla Kitty.

„Dobré ráno Rachel." řekl jeho docela nakřápnutý hlas, a já se mírně začervenala.

„Tobě také dobré ráno, měl si zůstat v posteli, mělo to být překvapení! Doufám, že máš rád palačinky."

„To protáčení očí je moje gesto, nebude ho používat nikdo jiný." řekla jsem si sama pro sebe a okomentovala tím to jeho protočení očí

„Mám hlad, kde to jídlo je, mám ti jít pomoct nebo to zvládneš?"

„Jak tohle může být dospělý kluk?"

Bylo sice krásné, že by mi chtěl pomoct, ale palačinky vždycky zvládnu udělat sama. Když jsem dodělala palačinky, dala jsem každému tři na talíř, okolo jsem dala maliny a jahody a polila sirupem. Byla jsem na sebe tak moc pyšná. Vzala jsem oba talířky spolu s bezinkovou limonádou a dala je na tácek a nesla je do pokoje. Položila jsem tácek pomalu na stůl s tím, že vstane, aby se najedl, ale on se furt schovával pod dekou. Šla jsem k němu, strhla mu deku, ale on tu chvíli využil, stáhl mě za ruku do postele a povalil na bok.

„Rachel, chtěl bych s tebou být, vím, zní to šíleně, ale přijde mi, že tě znám už roky a ne jenom den a půl, chtěl bych s tebou být každou vteřinu. Dovolíš mi to?"

Stále se schovával pod dekou, ze které pomalu začala vykukovat kudrnatá hlava. Začal se až moc nebezpečně přibližovat a hladit mě po stehně. Zatnula jsem svoje pěsti a zhluboka dýchala. Nebylo mi dobře, můj žaludek se scvrkl na velikost kuličky hrášku. Škubla jsem sebou, že i jeho samotného to zaskočilo, ale hned mu došlo, co se stalo.

„Promiň Rach, neměl jsem, moc se omlouvám, neuvědomil jsem si to." řekl smutně, vážně jsem v jeho očích viděla smutek.

„V pořádku, jenom to prosím teď v dohledné době nedělej, taky tě mám ráda, ale bude lepší, když nějakou chvíli zůstaneme kamarádi, ať se oba ujistíme co ty na to? "

Hned na to jsem ho chytila za ruku a trochu ji zmáčkla, doufám, že jsem si tím aspoň trochu získala důvěru. A nebude mu to vadit.

„Dobře, ale budu se tě snažit přesvědčit, že jsem pro tebe ten pravý, tomu věř."

Dala sem mu pusu na tvář a šli jsme se najíst, když jsme měli skoro prázdné talířky, se smíchem někdo vtrhnul do bytu. Rychle jsme se otočili a uviděli tam Kitty s Niallem.

„Jé, vy už jste jedli? Nemohli jste počkat na nás?" tázavě se na nás koukla Kitty s Niallem.

„Jo, zrovna jsme dojedli, promiň. Nevěděla jsem, kdy se vrátíš." houkla sem na Kitty, která se uraženě podívala na mě a Harryho.

Za necelou půl hodinu jsme seděly s Kitty samotné v obýváku, a lenošily jsme. Kluci několik minut potom, co přišla Kitty a Nial odešli. Měli nějaké zařizování a nechtěli jsme je zdržovat. Měla jsem toho tolik, co jsem jí chtěla říct. Ale taky jsem měla několik otázek, na které jsem se chtěla zeptat.

„Kitt kde jsi vůbec včera byla? Myslela jsem, že se vrátíš brzo domů, říkala jsi, že jsi unavená."

„Je to na dlouhé povídání, Rach, ale nikdy v životě jsem nezažila nic lepšího, věř mi to." řekla a usmívala se od ucha k uchu.