Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 27

Bolela mě hlava, slyšela jsem tlumené hlasy v pozadí, které se dohadovali a nevěděli, co mají dělat. Podle hlasů to byl zrovna Harry a vedle něj zřejmě Louis, jenže sem tam slyšela nějaký ženský hlas, nemohla jsem poznat, kdo to byl. Snažila jsem se pohnout, ale moje tělo evidentně rezignovalo a nechtělo se moc hýbat. Jediné co jsem ze sebe dokázala dostat, byl letmý pohyb prsty, který mi moje tělo dovolilo. Ale všichni očividně byli velice zaujatí do jejich konverzace, že si mě nevšimli.

„Jak typické." poletělo mi okamžitě hlavou. V hlavě jsem ječela, co nejvíc to šlo.

„Hálo, tady jsem a jsem vzhůru jenom sem unavená a neschopná ničeho!"

Bohužel mě nikdo neslyšel, jak by taky mohl, když jsem takhle křičela jenom ve své hlavě. V tom okamžiku jsem slyšela tu holku, jak začala mluvit a přibližovat se ke mně. Její hlas byl čím dál blíž ke mně. Po podrobném prozkoumání a soustředění se na to kdo to je, sem si uvědomila, že je to pravděpodobně Eleanor. Cítila jsem, jak se pohovka mírně prohnula, proto jsem usoudila, že si sedla ke mně na pohovku a o nedlouho jsem cítila, jak mě chytila za ruku a jemně zmáčkla.

„Hele, nechci vám do toho kecat, ale jak dlouho si myslíte, že jí budete držet v té vaší bublině? Myslím, že Rachel je dost chytrá na to, aby na to po čase přišla. Pokud teda netuší něco už teď, protože s vaší nenápadností, jako kdybyste se snažili schovat fialového jednorožce do ledničky, vám to nikdy dlouho nevydrží. Vy to víte, jednou se jeden z vás prokecne. A pak budete mít problém všichni a tím všichni, myslím každého z vás. A nebude to pěkné." zavolala na ně El a pomalu mi přiložila na čelo ledový obklad.

„Ach bože, děkuji ti, ledový obklad na moje horké čelo je jako slast. Můj zachránce."

Bylo to tak příjemné, když ten mi ten led zchlazoval tu bolest hlavy, a div jsem se v duchu neklaněla a děkovala za to, že Loui má El, která se o mě dokáže postarat. Protože pochybuju, že ty dva by napadlo mi dát obklad na hlavu a při mým štěstí, by mi možná dali obklad taky teplý, ne studený. Což by mi moje hlava hořela ještě víc, než teď.

„Hele El, vím, že to neschvaluješ, ale myslíš si, že to dělám naschvál? Nechci ji ztratit, a nechci, aby ji někdo ublížil. Přijde mi to jako nejlepší způsob ji ochránit, věř mi alespoň trochu." slyšela jsem známý nakřáplý hlas, kterému se při posledních slovech zlomil. Dokonce bych typovala, že měl i slzy v očích.

„Víš, jak pro mě bylo hrozný, když jsem ji nemohl vidět a když už jsem ji viděl, jak seděla u okna a byla zničená, nechci, aby z ní byla troska jenom kvůli mně. Miluju ji nadevšechno, nenechám nikoho, aby to zničil, a ty to víš. Nemůžu to teď ani dovolit, koukni se na ni."

Připadala jsem si jako malá, kdybych mohla z jeho slov, bych se teď křenila, ale přece jenom nemůžu se takhle prozradit, i když mě to nutí sebevíc. Nevím, čím to bylo, ale to jak se o mě Harry bál a staral, mě zahřívalo u srdce. Nikdy se ke mně nikdo takhle nechoval a já věděla, že Harry se snaží být pro mě to nejlepší, i když stále tvrdí, že není. Já vím, že je. A vím, že na to jednou taky přijde, i když mu to zřejmě bude nějaký čas trvat a já ho o tom budu muset stále přesvědčovat.

„Já vím Harry, ale měl by si jí říct pravdu, ona je chytrá, věř mi, že na to přijde. A až na to přijde, bude to horší. O tolik horší."

Eleanor mi stále držela ruku na čele a přidržovala studený obklad. Ještě „chvilku" jsem hrála mrtvou, a potichu jsem poslouchala jejich rozhovor, ze kterého jsem se teda nakonec nic moc nedozvěděla. Dobře možná to nebyla jen chvilka, možná to byla víc než chvilka, protože jsem usnula. Když jsem se nakonec vzbudila, byla tma, a mě hned hrklo, protože jsem si vzpomněla na Kitt. Nechápu, jak jsem na ni mohla zapomenout. Vystřelila jsem sebou, že jsem tím trhnutím probudila El, která podřimovala v křesle.

„Rachel, si v pohodě? Nebolí tě nic?"

Promnula jsem si oči a můj zrak obrátila k ní, vypadala ospale a taky vyděšeně. Zřejmě byla trochu v šoku, jak jsem sebou tak nečekaně trhnula a tím ji probudila, protože se nemohla zorientovat v prostoru.

„Jo, jsem v pořáku. Jenom musím za Kitt, kolik je hodin? Kde jsou kluci? Odvezeš mě k ní? Máš tu auto nebo si vezmeme taxík?"

„Hodím tě tam, no jsou 3 hodiny ráno. Kluci? Šli do města něco zařídit." řekla nakonec s klidem a pomalu se zvedala a dala mi dolu ledový obklad, který byl stále na mém čele.

„Děkuju, jsi hodná, že ses o mě postarala." odpověděla jsem a vstala jsem rychlostí blesku a jely jsme do nemocnice.

„Jsme tu" řekla, když jsme po 20 minutové cestě zastavili před nemocnici.

„Prosím ať je v pořádku, Ať je v pořádku." Mojí hlavou se vířily jenom tyhle myšlenky.

****

Výtah byl hrozně pomalý, zastavoval na každém podlaží. Bylo to jako naschvál, když pospíchám, každý najednou potřebuje vystoupit na každém patře po mé cestě nahoru.

„No tak, no tak rychleji!"

Netrpělivě jsem klepala nohou, jako bych tím ten výtah měla sama popostrčit k tomu, aby byl rychlejší. Když se dveře výtahu otevřely, vyběhla jsem do chodeb, kde se pohybovalo hodně sestřiček v uniformě a nevyjímá je i doktorů. Na konci chodby, jsem viděla malou postavu s rozčepýřenými blonďatými vlasy, jak má hlavu v dlaních. Došlo mi, že je to Niall. Jakmile jsem k němu přiběhla, okamžitě se na mě podíval.

„Jak je na tom?" promluvila jsem tiše a věděla jsem, jak se mi slzy derou do očí.

„Nic nevím Rach, byla na operaci, doktor ještě nepřišel. Tak tu čekám už dvě hodiny."

Bylo na něm vidět, že on sám je v koncích. Přesně jsem věděla, jak se cítí a sama jsem nevěděla jak ho uklidnit, když jsem to nedokázala ani se sebou. Jeho oči byli rudé, zřejmě od pláče a nervózně poklepával nohou, což začínalo znervózňovat i mě.

„Aha, počkám tu s tebou, bude v pořádku, věř mi. Je silná, vím, že to zvládne, vždycky to zvládla." Řekla jsem a objala jsem ho, co nejsilněji jsem mohla. Cítila jsem, jak se mi slzy přehoupli přes okraj víčka a stékají po tvářích.

„Nebreč Rachel, je silná zvládne to a ty musíš být taky, alespoň před Niallem." opakovala jsem si v duchu celou větu. Musela jsem být oporou pro Nialla i když jsem sama potřebovala někoho, kdo mě dokáže uklidnit.

„Já vím, já jen, mám strach, víš. Dvě hodiny jsou dvě hodiny." řekl s třesoucím hlasem.

Dál jsme spolu v tichosti seděli na nemocniční chodbě, trvalo to dobrou hodinu. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na Kitty, která zřejmě je ještě na sále a oni ji operují.

„Slečna Sames?" oslovil mě doktor, o hodně mladší než sem kdy viděla a usmál se.

„Ano to sem já" kuňkla jsem potichu a čekala, co se bude dít dál.