Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 40

Prolog k novému příběhu jménem Battlefield na mém profilu :-)

Vstala jsem poměrně brzo, na to jaký se ze mě stal spáč, během toho blbého období, co jsem prožívala. Vlastně ne jenom já, ale všichni. Byla moc brzo, proto jsem se šla ještě osprchovat, než půjdu na nákup. Perrie budit nechci, už tak bude ve stresu, aby všechno na dnešní večeři bylo dokonalé a zase byli se Zaynem v pohodě. Proto ji to nechci ještě víc stěžovat nebo ji tím zatěžovat.

Vlezla jsem do sprchy a uvolněně vydechla, když proud teplé vody narazil na moji pokožku. Bylo to tak uvolňující, jakoby ze mě všechen stres, všechny problémy opadli, teplá voda mi začínala uvolňovat každý sval v těle. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho tu jsem, až poté co jsem vylezla ze sprchy a šla se dolů nasnídat. Byla jsem tam skoro půl hodiny, jak jsem zjistila podle hodin.

Hodila jsem do sebe pár toustů a šla si pro tašku, abych mohla jít nakoupit. V půlce cesty jsem potkala rozespalou Perrie, která se kymácela ze strany na stranu a snažila se rozlepit víčka od sebe. Ale zřejmě ji to moc nejde, jak vidím.

„Dobré ráno." zamumlala, když scházela ze schodů a přitom si stihla prohrábnout její blonďaté vlasy.

„Ty někam jdeš?" zeptala se mě, jak si mě prohlédla, že jsem oblečená a nazouvám si boty.

„Jo, jdu nakoupit, nějaké extra přání slečno?"

Koukla jsem na ní pohledem, kterým na mě kdysi koukala máma. Vždy se na mě dívala tím pohledem, když se mě ptala, jestli chci něco dobrého koupit v obchodu. Vypadala dost nerozhodně, ale i tak jsem vyčkávala, jestli bude chtít koupit něco konkrétního.

„Něco vyber, ale vezmi si moje auto. Budeš to mít rychlejší a nemusíš to tahat v rukou." řekla a podala mi klíčky od auta.

Bezmyšlenkově jsem si je vzala a šla jsem k jejímu autu. Cesta byla strašně příjemná, byla jsem až ráda, že jsem se nemusela trmácet pěšky. A přece jenom s takovým autem je radost jezdit. Byla jsem ráda, že jsem se v tomhle autě mohla alespoň projet, když už ho nemůžu mít, nebo spíš dovolit. Zastavila jsem před obchoďákem a zaparkovala, nevyhnula jsem se pohledu lidí, čím jsem si to přijela.

„Bože můj, tohle je hrozné."

Nesnášela jsem tyhle lidi, co vás musí očumovat na každém kroku, který uděláte. Když jsem vešla do obchoďáku a prodrala jsem se přes tuny lidí, co si prostě museli usmyslet jít nakupovat zrovna teď, když jdu zrovna já. Nakoupila jsem snad všechno potřebné na dnešní večeři a k tomu přidala i čokoládu pro Perrie, aby měla co zakousnout, místo toho, aby okusovala svoje nehty, může se zakousnout do čokolády. Jenom doufám, že mě nebude obvinovat z toho, že chci, aby přibrala. Ale podle mě je lepší volba čokoláda, než kdybych ji do ruky strčila zeleninu.

Doufám, vážně doufám, že bude večeře v pohodě, a všechno se vysvětlí. A Perrie bude zase v pohodě, ta veselá a milá holka jako včera večer. S celým nákupem jsem se vydala k pokladně, kde jsem zaplatila a zbývalo mi už jenom ten nákup dostat do auta, což nebyl zase takový problém. Z auta jsem napsala Perrie, aby mě za 15 minut čekala venku, že budu potřebovat pomoct s celým nákupem, nebylo to zrovna málo tašek. Na cestu mi hráli moji oblíbenou písničku Ed Sheeran – Give me Love.

Tahle písnička mě vždycky uklidnila, nevím, proč na mě měla takový efekt, ale bylo to něco, co jsem milovala. Když jsem přijížděl před dům, viděla jsem Perrie která sedí na schodech, mačkala si nervózně prsty. Jakmile mě uviděla, zvedla se a usmívala se zase jako sluníčko. Nemá to lehký, vím, že nemá, ale pokusit se to zlepšit snad můžu. Vyskládali jsme všechen nákup na linku a začali ho dávat do příslušných poliček a něco i do ledničky.