Nothing Like Us (At least I think.) (H. S. / CZ)

Chapter 19

Po zbytek večera jsme leželi na střeše a dívali se na hvězdy. Bylo to snad to nejromantičtější, co pro mě kdy kluk udělal, byla mi sice hrozná zima, ale byla jsem tam s ním a bylo mi to jedno. Je pravda, že moc kluků jsem neměla, ani jsem potom netoužila, od toho incidentu s týpkem mojí mámy. Ale s Harrym jsem se cítila jinak, cítila jsem, že on je ten pravý, který mě nezklame, nikdy mě nepodvede a nikdy mi neublíží.

„Je ti zima Rachel?" vytrhl mě z myšlenek hlas Harryho, který leže vedle mě.

Zakroutila jsem hlavou v nesouhlas a usmála se. Byla mi zima, ale nechtěla jsem ho tím zatěžovat, a přece jenom byla to moje chyba, že jsem si vyšla jako v létě a nebrala si ani svetr na cestu. Navíc jsem si chtěla užívat tuhle chvíli, co nejdéle to bude možné.

„Celá se třeseš, tak nekecej, dám ti svoje sako, dobře?" řekl a usmíval se na mě tím jeho ďolíčkovým úsměvem. Milovala jsem ten úsměv, protože jsem věděla, že je naprosto upřímný a nepřetvařuje se.

„Ne nemusíš, to je dobré, hlavně že jsem tu s tebou, to mi stačí." odpověděla jsem a hned se nahnula a dala sem mu pusu.

Byla to skvělá představa, že je jenom můj a nikdo mi ho nemůže vzít a ještě lepší byla, že to co teď zažívám, je pravda. Ze začátku jsem si nepřiznávala, že něco takového můžu jednou v životě mít, že takové štěstí, že najdu zrovna ho a on se do mě zamiluje a budeme spolu. V hlavě se mi vířili všelijaké myšlenky o nás dvou, když mi stisknul ruku a já se musela pousmát. Nikdy jsem si nemyslela, že je tak romantický, ale opak je pravdou, je víc než to. Dokáže mi vykouzlit úsměv z maličkostí a rozesmát mě takovým způsobem jako nikdo jiný.

„Neprotestuj, nechci, aby si byla nemocná. Nerad bych, abychom si vyměnili role a ty byla tou, kdo bude ležet v nemocnici se zápalem plic."

Poslední dobou jsem zamyšlená nějak často, ale většinou je to kvůli němu, protože myslím na něj, nebo přemýšlím nad námi dvěma. A stávalo se to i v práci, což nebylo zrovna nejlepší.

„Ale já ho nechci, jsem v pořádku." řekla jsem a protočila očima. Vstala jsem a začala sem se smát a utíkat před ním. Připadala jsem si jako malé dítě, ale to většinu času co jsem byla s ním.

„Rachel zastav se, neštvi mě, prostě si ho vezmeš!" začal se smát a nahánět mě po celé střeše.

„Tak si mě chytněte, jestli na to máte, pane Stylesi." vyplázla jsem na něj jazyk a začala se šklebit.

„Nech toho Rachel nebo až tě chytím tak to nedopadne zrovna dobře."

Znovu jsem se rozběhla, jenže jsem zakopla a letěla rovnou na zem, v tu chvíli mě chytili něčí ruce.

„A mám tě." zakřenil se na mě a políbil mě.

Na svůj protest jsem se snažila nespolupracovat, tak jak by chtěl a snažila jsem se ho od sebe uraženě oddělat, jenže se mi to vůbec nedařilo, i když jsem se snažila sebevíc. Byl o hodně silnější než já, což se mi absolutně nelíbilo, ale v určitých situacích to ve mně vzbuzovalo pocit bezpečí.

„Nech mě, chtěla jsem se zrovna kouknout, co tam leží, vidíš to tam to." řekla jsem se smíchem a snažila se dostat na zem.

„Chceš na zem? Dobře." řekl a já cítila, jak jeho sevření povolilo a já se pohnula směrem dolů. Okamžitě jsem se ho chytila za krk a držela.

„Nechtěla si na zem?" zeptal se mě a já pokroutila hlavou.

Hned se ke mně sehnul a začal mě líbat, nebyla jsem proti jako předtím, naopak naprosto jsem mu vyhověla. Jeho ruka vyjela nahoru po mojí noze. V hlavě se mi okamžitě naskytl pohled na všechno, co se mi stalo ten večer, bylo to jako živé. Moje tělo bylo jako paralyzované, nedokázala jsem ho zastavit, ale moje mysl křičela o pomoc, ale nemohla jsem nic udělat. Nebyla jsem na to připravená.

„Harry. Prosím." zašeptala jsem skoro neslyšitelně do jeho úst a on se na mě upřel těma krásnýma očima.

„Harry já nemůžu, promiň." odtáhla jsem se a hned se zvedla na odchod, to jediné mi přišlo správné.

„Rachel stůj, já to chápu, nechci, aby si dělala něco, co sama nechceš nebo abych tě do toho měl nutit, počkám si. Jenom mi to musíš říct, nemůžeš ode mě odcházet, nic by to nevyřešilo."

„Vážně?" zeptala jsem se ho skoro se slzami v očích, i když si hraju na drsnou holku, tohle jsou ty chvíle, kdy jsem nedokázala řídit svoje emoce, nedokázala jsem je ovládat.

„Vážně, neboj se. Neublížil bych ti." řekl a popošel ke mně a zase mě políbil a já jsem byla šťastná, že mám zrovna ho.

„Pojď, pojedeme domů, co ty na to?"

„A zůstaneš u mě alespoň přes noc dneska?"

„Neřekl jsem, že jedeme k tobě. Chci, abys viděla, kde bydlím zase já. Teda ne jenom já, bydlí tam i kluci, ale to, víš jak to myslím. Prostě chci, aby si viděla, i kde bydlím já. Nebude vždycky zůstat u tebe ne?"

Bylo vidět, jak se zadrhává ve své větě. Usmála jsem se a přikývla. Netrvalo to nějak dlouho a už mě vedl k autu, bylo pozdě večer a já byla hodně unavená, poslední co vím je, že jsme jeli v autě a zastavili u křižovatky, a pak se mi zdál další z těch skvělých snů. Ani nevím jak, ale jakmile jsem se ráno probudila, byla jsem v posteli, měla jsem na sobě Harryho tričko a jeho kraťase. Bylo mi jasné, že mě sem musel odnést, protože jsem asi usnula v autě při cestě sem. Otočila jsem se a prozkoumala jeho pokoj, byl tak čistý a abych pravdu řekla, líbil se mi víc než ten můj. Co mě překvapilo na jeho pokoji, bylo to, že všude měl pověšené fotky s lidmi, které má rád, což by nebylo zase tak překvapivé, kdybych mezi těma fotkami nenašla i tu svoji. Jenže když jsem se koukla vedle sebe, Harry nikde nebyl, a mě se zmocnil zase ten uštipačný pocit, že mě opustil a odešel, kvůli tomu včerejšku.

„Sakra, to je v prdeli." zabrblala jsem sama pro sebe a rukou si prohrábla svoje vlasy. Ležela jsem a přemýšlela, kde asi je, jenže mě z mého přemýšlení probralo zaklepání na dveře.

„Můžu dál?" zeptal se hlas, který nepatřil nikomu jinému než Zaynovi.

„To mi po ránu fakt chybělo."